V nářučí smrti

11. ledna 2013 v 17:04 | camelia

Tak, říkala jsem si, že už jsem dlouho nic nenapsala, ale protože nemám rozepsanou žádnou povídku, řekla jsem si, že Vám sem hodím, alespoň můj úkol na češtinu. Zádání bylo: líčení, no a tohle vzniklo. Jsem zvědavá na Váš názor.

Pusto, bolest, strach a samota. To všechno otřásá tvým nitrem. Nemilosrdné slunce tě pálí do zad, suchý vítr z tebe vysává i poslední zbytky naděje.
Jak dlouho už tu jsem? Ptáš se, ale odpovědí ti je jen šustění písku. Už dávno si to přestal počítat. Den? Týden? Těžko říct, možná jen pár hodin, ale i to se ti zdá jako věčnost, tak co na tom záleží?
Pomalým krokem se vydáš dál. Chodidla se ti boří do sypkého horkého písku. Hrdlo máš v jednom ohni. Cítíš, jak tě nohy začínají zrazovat.

Ne, teď ne! Poručíš jim a ony se neochotně dají do pohybu, ale ty dobře si uvědomuješ, jak zoufale tvůj pokyn zněl. Dopadá na tebe únava. Jak dlouho tohle ještě bude trvat?
Namáhavě vyšlapeš poslední krok na vrchol. Ucítíš zvláštní touhu a něco, co by se vzdáleně mohlo podobat radosti. Nadějně se rozhlédneš kolem sebe a… Nic, jen písek. Všude jen písek.
Hořce nakopneš dunu pod sebou. Oblak ti na chvíli zabrání ve výhledu. Najednou si připadáš jako malé dítě, které čeká na to, až mu matka podá pomocnou ruku. Jenže tady nejsi s matkou, tady jsi sám. Jen ty a duny tetelící se v horkém vzduchu.
Povzdechneš si. Naděje, kterou jsi ještě před chvilkou cítil je pryč tak rychle, jako by ji vítr odfoukl. Bolí tě to.
Váhavě ti ruka zamíří ke kapse u kalhot. Ucukneš, když se dotkneš teplého tvrdého předmětu, ale pak ho rychle sevřeš, jako by ses bál, aby nezmizel. V tu chvíli se najednou cítíš tak klidně. Ta přítomnost známé věci tě uklidňuje. Usměješ a pomalu s jistou, kterou nemá jen tak někdo ji vytáhneš na světlo. Pohled tvých očí náhle změkne, jako bys v ruce držel lásku svého života.
Jemně s něhou vepsanou v každém pohybu ji pohladíš po přesných liniích matně se lesknoucího kovu, tak jednoduchých a tak vražedných. Uvědomíš si, jak málo by stačilo, aby to všechno skončilo. Jen přiložit ke spánku a stisknout. Víš, že by tě to zabilo okamžitě - máš pevnou ruku. Možná proto tě všichni chtěli na špinavou práci. Anebo tě prostě sháněli jen z toho důvodu, že tvoji nepřátelé umírali rychle… Tak nemilosrdně rychle. Šíleným smíchem se rozřehtáš, ale po chvíli z tvého hrdla vychází už jen suchý dráždivý kašel. Na tom, co bylo, už nezáleží.
Tvůj pohled padne na linii dun tetelících se v dálkách před tebou. Jako moře… Uvědomíš si. Jako moře bez vody.
S povzdechem strčíš svoji kamarádku zpět do kapsy a konejšivě ji poplácáš.
"Neboj, přijde tvůj čas," pošeptáš jí, ale tvůj hlas zní spíš jako šelest písku, než jako mužný tenor, který si pamatuješ. "Až se zastavím, pak přijde tvůj čas. A já vím, že ty mě nezradíš."
Nikdy tě nezradila.
Jdeš dál, už spíš jen z principu, než s nadějí. Smrt je nevyhnutelná, cítíš ji. Blíží se. Žízeň se stává nesnesitelnou. Udělal bys cokoliv, klidně si i vyrval hrdlo z těla, aby to šílené svědění přestalo. Ale víš, že to nejde. Jak je to už dlouho? Den? Dva? Morná více, ale čím déle tam jsi, tím se tíha ve tvé kapse stává lákavější. Bylo by to tak jednoduché.
Slunce zapadne za horizont a přichází krutá chladná noc. Cítíš, jak tebou třese zimnice a v tu chvíli už nemůžeš dál. Přeješ si jen jedno - zemřít.
Už se ani nesnažíš volat o pomoc, víš, že to nemá cenu. Nemáš už ani důvod žít. Jsi jenom nahraditelný pěšák - pěšák, co udělal špinavou práci a pak se dál potácel mezi realitou a iluzí. Vzhlédneš k chladnému Měsíci, jehož svit září na obloze tak jasně, až tě z toho téměř bolí oči, a hlavou se ti honí myšlenky na poslední chvíli, kdy ses cítil člověkem.
Vzpomínáš na oči tvé malé sestřičky plné bolesti a strachu, z nichž pomalu vyprchává život.
Vzpomínáš na hlas tvé mámy třesoucí se zoufalstvím, který pomalu zaniká v posmrtném chrapotu.
Vzpomínáš na ruce tvého otce, rudé od jeho vlastní krve.
A vzpomínáš na ten pocit, kdy sis uvědomil, že to, co je zabilo, byla kulka z tvojí pistole, kterou právě teď držíš v rukách.
Nikdy sis nemyslel, že takhle zemřeš. Je to tak nelidské, takhle zemřít. Ale ty víš, už dávno nejsi člověkem.
Je to tvůj trest? Zasloužil bys ho. Zvedáš ruku. Zbývá ti jenom jedna kulka… Ale ty víš, že zemřeš - máš pevnou ruku. Zavřel oči, sbíráš zbytky odvahy. V uších ti zní křik tvých obětí. Zhluboka se nadechneš a…
Pouští se ozve výstřel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liea Liea | 12. ledna 2013 v 21:42 | Reagovat

Moc hezký ;) .. nedávno jsem měla za úkol napsat povídku na podobný téma. Taky jsem si zvolila ten 'tragičtější' styl, který se mi prostě píše dobře a .. nejlepší práce co kdy od prváků byla :D
Vadila mi tam jen jedna maličkost. Asi 2x si napsala něco na způsob 'Jak dlouho - Den, týden..' to se mi moc nezdálo, ale to bylo pro mě jen něco malýho ;)

2 camelia camelia | Web | 13. ledna 2013 v 9:12 | Reagovat

[1]: To mi kritizoval i brácha, takže na tom asi něco bude, ale znáš mě, líná to předělávat :D :)

3 Ai Hatake :3x3 Ai Hatake :3x3 | E-mail | Web | 13. ledna 2013 v 18:27 | Reagovat

Mě see to tak hrozně hezky četlo. Tohle se ti vážně povedlo. Nemám co vytknout, možná pár slov který se opakují, ale na to kašlu. Je to vážně moc hezký, četla jsem to od začátku do konce s otevřenou pusou. Napiš ještě něco podobného, prosím !:) Máš talent na psaní, holka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)