Svět je malý 25 - SPECIÁL

18. prosince 2012 v 20:21 | camelia

Tak je to tady! Těšíte se? Snad ano, přeji Vám pěkné Vánoce a hlavně super prázdniny, páč sama vím, že ta škola je děsná! Nuž, není to nic moc, děj nijak neutíká, ale...! Ale! Když budete hodní, o prázdinách se můžete těšit na další díl :) Příjemné počtení a prosím o komentáře!

Bylo páteční odpoledne. Po náměstí spěchaly davy lidí a provoz procházel velkou zkouškou, stejně jako trpělivost řidičů. Rodiče se vraceli umořeni z práce a těšili se na svůj domov a tak se jim nedivte, že na ploužící se chumáčky studentů byly příjemní asi jako zmije na neopatrného vetřelce.
Po zemi se povalovalo rezavé listí lip a jeho barva pomalu mizela pod botami. Šedé nebe pochmurně shlíželo na pozemský svět. Nepochybovala jsem o tom, že brzy začne pršet.
"No tak, miláčku, co je s tebou?" zašeptal mi do ucha starostlivě Sasuke. Ach ano, Sasuke. Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsme spolu už přes půl roku! Jak jsem to do teď mohla vydržet? Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou.

"Ne, nic, jen se dneska nějak necítím dobře," usmála jsem se na něj, ale šlo to těžce. Poslední dobou mám pocit, že má náhlá zamilovanost mě zase pomaličku opouštěla. Možná a proto mě Sasukeho návrhy mě spíš děsí, než těší.
"Je to kvůli té písemce ze zemáku?" zeptal se polohlasem. Páni, ani netušíte, jak moc jsem chtěla říct ano! Ovšem skutečnost byla trochu jiná. Písemka ze zeměpisu sice nedopadne dobře, ale mnohem víc mě momentálně rozčiluje to, že se Sasuke nade mnou pořád tyčí jak hlídací pes. Značně mi to připomíná doby, kdy mě s Kibou sledovali každým krokem a rozhodně mi to není příjemné. To vůbec.
"Ne," povzdechla jsem si a hledala nějaký jiný důvod, který mu říct a který by působil alespoň trochu reálně. "Mám jen starost o Sakuru."
"Neboj, ona se ukáže," usmál se na mě a přitiskl si mě blíž ke svému boku. Nechala jsem se od něj políbil do vlasů.
Nechtěla jsem Sasukemu lhát a taky jsem mu nelhala, skutečně jsem se bála o Sakuru. Už to má být tři dny, co se měla vrátit domů ze soustředění a stále mi ani nezavolala, ale… Je částečné zamlčování pravdy taky lež?
"Vždyť já vím," přikývla jsem s povzdechem, náladu mi to však nijak nespravilo. Kde by mohla být? Jistě, mohla by jít do našeho bývalého bytu, který teď patří jenom jí, když já bydlím se Sasukem, mohla by být na mě ještě stále naštvaná, ale to přeci stále není důvod o sobě nedat vědět své nejlepší kamarádce a nechodit do školy! Nebo ano?
"No ták," konejšivě mě pohladil po zádech a vzápětí dodal: "Jen tak mimochodem, doufám, že už máš představu o tvé narozeninové oslavě."
Jeho spiklenecké mrknutí jsem ignorovala.
"Sasuke, vždyť jsou až za měsíc!" zamlaskala jsem káravě. Nejspíš to nepostřehl.
"Za necelý měsíc!" opravil mě a zasmál se hlasitým bezstarostným smíchem. Zamračila jsem se.
"To se budeš pořád tvářit jak kakabus?" přátelsky do mě šťouchnul.
"Jo," odsekla jsem. Sasuke chvíli mlčel a pak jen utrousil: "Stejně tvé osmnácté narozeniny řádně oslavíme, ať chceš nebo ne."
Povzdechla jsem si. Copak od něj chci tak moc? Jen si prostě zajít na pizzu nebo do kina? Rozmrzele jsem si prohrábla rukou vlasy. Dělám to pokaždé, když se mi něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasím, Sasukemu to ale zdá se nedošlo.
To víš, není jako on… ozval se mi v hlavě otravný hlásek a do mysli se mi vyplavilo spoustu vzpomínek na jednoho jediného člověka. Tohle snad už vážně nebylo normální.
"Jděte pryč!" rozkázala jsem si pro sebe šeptem.
"Eh? Říkala jsi něco?"
Pohotově jsem se usmála a chytila ho za ruku. Tvářil se překvapeně.
"Ne, nic! Jen pojď, nebo nám to ujede," řekla jsem a oba dva jsme se rozeběhli směrem k zastávce.
Ještě ten den mi zavolala Sakura. Její hlas zněl zvláštně, ale nerozebírala jsem to. Řekla mi, tak nějak ve zkratce, že v Norsku právě teď je ohromná sněhová bouře a že se tedy bude muset domů dostat přes loď, která ale objíždí spoustu dalších zastávek a tak přijede až na Nový rok, či že až po Vánocích. Ačkoliv jsem pociťovala úlevu, že se mi ozvala, trápilo mě moje svědomí. Je pryč už tak dlouho a já pomalu začínám pochybovat, zda-li mi odpustila, že chodím s klukem jejích snů. Ovšem netrvalo dlouho a celá ta podivínská záležitost se Sakurou se mi vypařila z hlavy jak pára nad hrncem. Mnohem větší starosti mi začal dělat Sasuke.
Stůj co stůj mi chtěl uspořádat onu oslavu, ať jsem zbrojila a odporovala sebevíc. Nikdy bych nevěřila, že existuje na tomhle světě někdo, kdo se tvrdohlavostí vyrovná Narutovi. Nedal mi pokoj tak dlouho, až jsem nakonec svolila.
"Ale mám podmínku!" řekla jsem mu, když jsme se spolu večer dívali na televizi. Sasukeho televize je obrovská a není divu, že u ní trávím více času než obvykle. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, u něj je všechno obrovské.
"Ano, lásko?" šeptl něžně a přejel prsty po mém odhaleném rameni.
"Až do soudného dne budeš dělat, že se nic takového, jako jsou moje narozeniny, neděje!"
Chvilku si přehrával moje slova a pak mi s takovým zvláštním pohledem, až bych vám přísahala, že má něco v plánu, zapřísahal, že mé podmínky bude stoprocentně respektovat.
Zachumlala jsem se do deky a přitiskla se k jeho hrudi. Cítila jsem, že chce ještě něco říct, ale radši jsem dělala, že už spím a tak se mi, když mě pohladil po vlasech s přáním pěkných snů, velmi ulevilo.
Jak plynuly dny, má nervozita z blížícího se večírku stále rostla. Měla jsem pocit, že za chvíli z ní bude obrovská nepropustná stěna, která přesáhne mé schopnosti sebeovládání, a já se opět budu muset vyrovnávat s nepříjemnými následky. Sakura se ještě nevrátila, proč taky, do Nového roku zbývalo ještě pár dní, ale já si připadala nějak sama. Neměla jsem s kým si promluvit a upřímně, Sasuke nebyl zrovna nejvhodnější kandidát.
A tak jsem tedy zdrceně seděla onen osudný večer ve své posteli, v klíně krabici s šaty a v dálce připravené lodičky a líčení. V duchu jsem se zamyslela, jak pěkně by mi bylo, kdybych na tomu Sasukemu nekývla, ale nedá se nic dělat, holka, už se stalo.
Podívala jsem se na budík a neochotně jsem na sebe začala soukat přiléhavé večerní šaty, v duchu jsem si však stále přála, abych na tu dnešní oslavu nemusela jít.

Seděl jsem zrovna ve svém bytě na pohovce a četl si knihu, když zrovna zazvonil zvonek. Nenapadalo mě, kdo by to mohl být a projížděl jsem si svůj pomyslný diář, jestli náhodou někoho nečekám. Nečekal jsem.
Pomalu jsem otevřel dveře a spatřil svoji opravdu příjemnou tetičku, která neváhala a pozvala se dál.
"Obleč se, odcházíme," zavelela a usedla do křesla. Byl jsem od ní zvyklý na spoustu věcí - a upřímně, nikdy jsem ji neměl příliš v lásce - ale tohle už mi stejně přišlo dost přehnané. Neměl jsem však náladu se s ní hádat a ani jsem nebyl natolik naivní, abych věřil v to, že bych to dnes mohl vyhrát.
"Kam?"
Podívala se na mě jako na blbečka a pak s otráveným výrazem alá co to mám se pitomého příbuzného prohlásila: "No přece na párty!"
"Na jakou párty?" zeptal jsem se a dostával jsem čím dál větší pocit, že jsem nechápavý mimoň.
"No přece na oslavu Hinatiných narozenin!" plácla se do čela. Zůstal jsem na ni zírat a málem ani nezavřel pusu. To už opravdu bylo dvacátého sedmého prosince? Pohledem jsem střelil po kalendáři. Karin si toho nejspíš všimla.
"Je dvacátého pátého, ale pak nemají čas." Vysvětlila mi překvapivě normálním hlasem. Brzy však zmizel a nahradil ho její obvyklý trochu egocentrický a povýšený. Ten, který jsem na ní tak nenáviděl.
"Tak jdeš?" zeptala se podrážděně. Stejně podrážděným pohledem jsem se na ni zadíval a sáhl po bundě.
"To snad nemyslíš vážně!" vykřikla a v očích se jí zračilo zděšení. Nechápavě jsem se na ní otočil a najednou jsem dostal hroznou chuť na to, do ní něco zabodnout. Ne vážně, ještě chvilku s ní budu v jedné místnosti a stane se ze mě vrah.
"Pojď prosím tě," vzdala to nakonec. Chytila mě za ruku. "Cestou se stavíme v obchodě s obleky. Nepředpokládám, že bys u sebe nějaký měl."
Mlčel jsem. Pravda byla taková, že jeden oblek jsem měl, ale nerad bych ho vytahoval zrovna teď.
"Karin!" křikl jsem na ní. Vzhlédla. "Počkej na mě dole, ještě musím něco najít."
Nasadila otrávený výraz, ale neprotestovala. Zavřel jsem za sebou a vytáhl jediný šuplík, který byl plný všelijakých věcí, o většině z nich bych se tu raději nezmiňoval - stejně nejsou důležité…"
"Hurá!" zajásal jsem. Nahmatal jsem malou sametovou krabičku a spokojeně se usmál. Nikdy bych nevěřil, že se to skutečně stane dárkem pro ni.
"Naruto!" přerušil pěknou nostalgickou chvilku Karinin křik. Povzdechl jsem si. To si nedá ani na chvíli pokoj? Předmět jsem schoval do pravé kapsy a vykročil jsem. Karin už na mě čekala ve svém černém volvu.
"Cos tam dělal tak dlouho?" zeptala se s očima svítícíma zvědavostí. Zářivě jsem se na ni zazubil.
"Čert ví," a rozjeli jsem se směrem k Uchihovu sídlu.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tayra Tayra | 21. prosince 2012 v 23:32 | Reagovat

Supeeeeeeer dalsiiiii prosiiiim

2 Kvaki-chan Kvaki-chan | 22. prosince 2012 v 19:35 | Reagovat

Super díl. Doufám, že tu povídku dopíšeš celou XD.

3 Lies Lies | 23. prosince 2012 v 19:56 | Reagovat

Tenhle díl byl celkem oddychovej, ale stějně hodně dobrej ;)
Ty prostě umíš psát.!:D takže tu povídu musíš dokončit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)