Svět je malý 23 - Nová cesta

11. října 2012 v 17:27 | camelia

Libé tóny nové skladby se rozléhají velkým pokojem. Černé sametové záclony jako těžké sloupy ohraničovaly vysoká okna. Bílé stěny byly děsivě dokonalé a třpytivý koberec odrážel sluneční paprsky pronikající skrz zamračené nebe.
Seděla jsem u černého křídla a snažila se konečně nacvičit tu skladbu, kterou jsme od října měla začít hrát. Byla složitá a rytmicky náročná, ale přesto jsem nepřestávala věřit, že ji zvládnu.
"Zlato…" oslovil mě sametový mužský hlas a na mých ramenou jsem ucítila jeho ruce. Masíroval mě, abych se uvolnila? Nebo abych se naštvala?


"Teď ne, Sasuke, trénuju." Upozornila jsem ho.
Pohrdavě si odfrkl. "Tak jo no, trénuješ…"
Střelila jsem po něm pohledem, který kdyby uměl roztavovat lidská těla, ze Sasukeho už by byla loužička.
"Odpusť si prosím ten namyšlený ironický podtón, ano?"
"No jó no," řekl a pak dodal tiše: "Aby ses z toho nezbláznila."
"Já to slyšela!" křikla jsem na něj ještě, než stačil zmizet ze dveří.
"Sakra! Tam je e, ne des!" zaklela jsem a naštvaně bouchla do kláves. Libé zvuky nahradil příšerný pazvuk. Téměř jsem se divila, že mi ještě drží uši na hlavě.
S povzdechem jsem si opřela hlavu o ruce. Poslední dobou mi nic nešlo tak, jak bych si přála. Se Sasukem jsem se po čtyřech měsících začala hádat a přestože u něj bydlím, téměř se nevidíme. Sakura odjela na soustředění a já? Já se musím naučit tuhle zpropadenou skladbu a ne a ne se mi to povést!
"Dopr!" ulevila jsem si, ale přeci jenom, nebyla jsem sprostá, takže další část slova jsem nedopověděla.
"Jen, klid, Hinato, jen klid," snažila jsem se uklidnit větou, která mi už tolikrát pomohla. Dnes to však byla výjimka.
"Sakra jak to mám udělat?!" vykřikla jsem naštvaně a popadla noty. Najednou jsem měla strašné nutkání je vzít a roztrhnout, ale když jsem se tak na ně dívala… Nemohla jsem.
Chtě nechtě jsem je vrátila na jejich místo a v trochu melancholické náladě se vydala ven z pokoje.
"Už nehraješ?" zeptal se mě můj kluk, který si právě vyndaval z ledničky pivo. Jemu už osmnást bylo, takže nemusel mít žádný strach. A stejně, jediný, koho by to zajímalo by byl jeho starší bratr. Ten je ale na studijích bůhví kde a já? Já ho znám je z fotek. Sasuke o něm nemluví příliš rád. Teď se ale přece nebudu bavit o Itachim!
"Dáme si víno?" navrhl a zacinkal skleničkou. Jeho mírně úchylný výraz se však změnil v chladný a nedůvěřivý.
"Kam jdeš?"
"Projít se," odpověděla jsem mu stejným tónem a oblékla si hnědý kožený kabát s límečkem. Venku začínalo září, ale foukalo tam, jako v půlce prosince.
"Ne, nikam nepůjdeš!" vykřikl prudce, téměř jako by mi to nařizoval. Otočila jsem se na něj a zpražila ho pohledem.
"Nemůžeš mě zastavit, Sasuke." Řekla jsem s lhostejností a klidně vyšla ven. Jeho námitky zůstaly za tmavými dveřmi.
Na krátko jsem se zastavila, abych se nadechla čerstvého vzduchu, a pak jsem se rychlým krokem vydala přes zahradu. Sasuke bydlel na kraji města. Ano, dům byl totiž tak velký, že když tu pořádal párty, na druhém konci bylo ticho jako v hrobě. Takže máte představu, jak je Sasuke asi zazobaný.
Znovu jsem se zhluboka nadechla a nějaký náhlý popud mě donutil, abych se rozeběhla, rozpřáhla ruce, nastavila tvář světu. Tomu pocitu se říkalo svoboda. Ačkoliv z dálky jsem musela asi vypadat jako nějaký psychopat, co utekl z ústavu.
A pak najednou jako mávnutím kouzelného proutku, všechno krásné zmizelo. Už jsem to zase byla jen já a pole a nekonečná osamělá silnice s dráty elektrického vedení.
Ruce pozvolna klesly k tělu, hlavu jsem sklonila k zemi, kam dopadly malé kapičky slané vody.
V hlavě se mi mihla vzpomínka, ale všechno se zdálo tak nekonečně dávno…
Rychle jsem si hřebem ruky otřela oči a zase se rozeběhla. Ale tentokrát spíš proto, abych utekla těm temným myšlenkám rodících se v mé hlavě.
"Ne! Ne! Ne!" vykřikla jsem a můj hlas vyplašil několik vran sedících na poli. Ramena se mi otřásly prvními vzlyky. Sesunula jsem se k zemi a hlavu si schovala v dlaních. Poslední dobou jsme se se Sasukem pořád hádali. O drobnosti, jako o tom, jako zmrzlinu mám koupit, ale i o důležité věci. On chtěl po střední rodinu, hodnou manželku a sex. Já? Já jsem chtěla studovat, dostat se na konzervatoř, stát se profesionální hráčkou klavíru a mít muže, který mi bude oporou. Ale Sasuke to nechápal…
Zoufale jsem si povzdechla a složila ruce do klína. Kde jsou teď všichni, když je potřebuju? Zeptala jsem se v duchu a zvedla hlavu k zamračenému nebi, jako bych se domáhala jeho odpovědi. Ale mlčelo.
Napadlo mě, že to, jak tu sedím, vypadá, jako bych se vzdávala a... To není nejhorší nápad.
"Vzdávám se!" můj křik se vznesl k oblakům.
"Vzdávám se a vracím se zpět," dodala jsem si ještě potom šeptem a vstala, abych se opět vydala do Sasukeho sídla, ale čím víc jsem se blížila, tím méně se mi tam chtělo.Moje nechuť nakonec byla tak velká, že jsem odbočila po další úzké silničce a vydala se směrem do centra města.
Co budu dělat?
Málem jsem vrazila do nějaké paní, ale nezajímalo mě to. Komu mám věřit? Komu mám říct o svých problémech? Kdo mě pochopí?
Přístroj pod mýma nohama se s cuknutím rozjel.
Sakura? To bylo první jméno z mého seznamu lidí. No, vždy mi poradila a byla tu pro mě, když jsem ji potřebovala. A věřila jsem jí!
Popadla jsem mobil a začala vyťukávat její číslo. Před tím, než jsem však zmáčkla zelené tlačítko volat, jsem se zarazila. Ne, poručila jsem si, ona je na soustředění a má jistě i svoje problémy. Vždycky je řešila za tebe, teď si potřebuju odpočinout!
Mobil jsem tedy v rámci myšlenkových pochodů letěl zpátky do kabelky.
Tak kdo, když ne Sakura? Kiba? Ne, ten by to okamžitě řekl Sasukemu a navíc si myslím, že si na mě stejně ještě pořád dělá zálusk. Sasuke nám okamžitě vypadává. Tomu to říkám pravidelně a on to nechápe. Sai? Pravdou je, že za ty čtyři měsíce jsme se docela dobře poznali a chová se ke mně velmi mile, ale… Nevěřím mu. TenTen? Tu ale téměř neznám. Tak kdo? Komu se mám svěřit?
Poraženě jsem hleděla do země. Musí to být někdo, kdo při mně vždycky stál a kdo mu rozuměl téměř víc než já samotná. Ale kdo je takový kromě Sakury?
Ozvalo se najednou odporné skřípaní a já ztratila rovnováhu, když sebou stroj škubnul. Na poslední chvíli se mi však podařilo zabránit ošklivému pádu.
Dopr-, kdo tu (píp) tramvaj řídí?! Počkat. Tramvaj?
Na okamžik jsem se zarazila. Myšlenky mi v hlavě vířily a splétaly nerozvazatelné uzly.
Mohla bych to zkusit? Už je to přeci jenom dlouho, co jsme se viděli naposledy. A předtím to bylo vážně fajn, a já… Chci ho zase vidět. Opravdu chci. Vyskočila jsem na rovnou ulici a vydala se, kam mě nohy nesli. V hlavě mi stále duněly zmatené myšlenky, ale nějakým zázrakem mě náhoda donesla na místo, které jsem už dlouho neviděla.
Zarazila jsem se a prsty mě svrběly, jak moc jsem se chtěla dotknout toho zvonku u dveří číslo 89.
Opravdu je to moudré? Napadlo mě najednou. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak jsem se sem dostala, ani kolik je hodin, na ničem nezáleželo. Srdce mi v hrudi bylo jako zvon a ruce se mi nervózně třásly.
Co když tam ale bude mít jinou návštěvu?! Zděsila jsem se a pod váhou téhle otázky jsem pomalu začala ustupovat.
Jen s velkou dávkou štěstí se mi roztřesenýma rukama podařilo zmáčknout zelené tlačítko pro přijmutí hovoru.
"Ahoj, Hinato! Čekám na tebe. Přijdeš?" vybalil to na mě jedním dechem a mě nezbylo než se to snažit pochopit. Na okamžik jsem tak i zapomněla na ty dveře, které jako by mě hypnotizovaly. Co je asi jinak? Napadlo mě. Pozornost jsem obrátila zpět k telefonu.
"A koupil jsem ti krásné spodní prádlo, já vím, že ho nechceš nosit, ale potřebuju, aby sis ho vyzkoušela…" Na tváři mi naskočil zhnusený škleb. Už zase mě chce dostat do postele, už zase mě chce jenom jako hračku, ale tentokrát ne, Sasuke, tentokrát ne.
"Ne, nepřijdu," odpověděla jsem mu konečně a téměř jsem až před sebou viděla jeho překvapený výraz. Skoro jakoby ho někdo praštil palicí! Udělalo mi to jaksi zvráceně dobře.
"Ale-" zaslechla jsem ještě vzdáleně a vypnutý mobil letěl do kabelky. A v náhlém tichu mi bušení mého srdce připadalo jako zvon.
Doufám, že se nic nepokazí… to bylo to jediné, na co jsem plna nervozity a očekávání dokázala myslet, když jsem stiskla ten malý černý špuntík. Ozval se řinčivý zvuk a pak ticho.
Stála jsem tam a dívala se na ty dveře, které by mohly být mojí bránou do jiného světa. Do nového začátku. Neuvědomovala jsem si to, ale zoufale jsem doufala, že se otevřou. Každá sekunda mi připadala jako minuta, a každá minuta jako hodina.
Asi není doma, pomyslela jsem si za nějakou dobu, která se mi zdála dlouhá jako den, a otočila se k odchodu. Byla jsem smutná, zklamaná, ale zároveň se mi jaksi ulevilo.
Asi je to dobře, napadlo mě. První krok zpátky k mému momentálnímu životu. První schod.
Najednou se ale ozvaly kroky a skřípání dveří. Prudce jsem se otočila a nemohla uvěřit, že ty dveře se opravdu otevřely. A on v nich stál. Jen v tričku, šortkách a ručníku kolem ramen, z vlasů mu ještě ztékaly pramínky vody.
Nadechla jsem se a snažila se dodat si odvahy něco říct. Jeho překvapený výraz mě uváděl do rozpaků, ale už nebylo cesty zpět. Už jsem nemohla couvnout.
Stoupla jsem si půl metru od něj, aniž bych přestala sledovat jeho oči a konečně promluvila třesoucím se hlasem. Stále jsem nemohla uvěřit, že tohle všechno je realita.
"Ahoj, Naruto, smím dál?"

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 shinju-u shinju-u | 11. října 2012 v 18:02 | Reagovat

Tenhle díl byl jako když skočíš s vroucí vody do ledově studené. Naprosto převráené od minulého dílu, někdo by mohl říct, že jsi zase něco přeskočila, nějak ses vyhla dalšímu chození se Sasukem a rozprávkám se Sakurou, ale přesto se to dalo číst souvisle a myslím, že to mělo i hlavu a patu, tenhle díl se MOC LÍBIL  a jsem ti zan něj strašně vděčná, páč už dlouho se na něj těším. :-) TAKŽE POKRÁČKO.

2 lisanna lisanna | 12. října 2012 v 14:26 | Reagovat

[1]:  souhlasím :D

3 Liea Liea | 13. října 2012 v 13:08 | Reagovat

Super díl ! :').. jsem ráda, že tě napadlo jak pokračovat dál a ještě radši, že se tam zase dostal Narutó ! :D
Doufám, že takový nápady budeš mít už furt :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)