Malířka

24. října 2012 v 21:58 | camelia


Jdu městem. Zvuky ulice se v mém vnímání smísí v hlučnou beztvarou šmouhu, auta kolem mě sviští nejrychlejší povolenou rychlostí. Modrá obloha, sem tam lemovaná bílými nadýchanými mráčky vypadá tak nevinně, tak nedokonale dokonale.
Otočím se a nadechnu se vzduchu, trochu jiného než obvykle. Dnes všechno je jiné, a přesto vím, že všechno, vzduch, stromy, země, všechno tohle je stejné jako vžycky.
Pod mýma nohama zakřupe štěrk malé cestičky vedoucí napříč rozlehlým parkem. Miluju to. Tu volnost, svobodu, pohled přes svěží listy lip, javorů a dubů. Dnes ale nic z toho neoceňuju. Nervozita uvnitř mě se neutichajícím vzdorem odmítá vzdát.

Rychle projdu kolem mladého páru, jehož smích se nese k obloze. Moje kroky s tichým klapáním přitahují pozornost u velké omšelé budovy.
Otevřu velké a poměrně těžké černé dveře a nejistě se vydám dovnitř. V jednoduché vysoké hale, kde každý zvuk je asi tak stokrát hlasitější, panuje příšeří. Staré vysoké kamenné stěny jsou nabílené čerstvým vápnem, jehož barva je až děsivě bezchybná. Všechno tu vypadá tak nějak… Nově, ale já přesto cítím ten nádech historie, zbožného skromnosti mnichů. Na okamžik mě napádá šílená myšlenka, co by se asi stalo, kdybych si nechala oholit vlasy? Prostě nejde se tomu nezasmát. Ta představa je prostě...Neuvěřitelná, nerealná, směšná.
Ty ale nikdy nebudeš jiná, ozve se mi v hlavě temným šeptem. Dokonale sametovým a přesto tak protivným, nenáviděným, škodolibým. Do mysli se mi vloudí pocit frustrující beznaděje. Známé, a přesto bolestné. Rychle zavrtím hlavou, abych se zbavila nebezpečných myšlenek a sama sebe se snažím přesvědčit, že z tohodle už jsem dávno vyrostla, že ty doby šikany jsou pryč.
Ale nevěřím tomu.
Dorazím na rozcestí. Všechny chodby však vypadají stejně, a tak se tak nějak bez přemýšlení vydám doleva.
Už je to dlouho, co jsem něco naposledy zkusila, tehdy jsem byla tak malá… Naivní, že existuje skutečná láska, že všechno se může v dobré obrátit, že by se do mě Andrew mohl zamilovat… Jak bláhová jsem tehdy byla!
Cesta se stáčí doprava a pak na mě čekají příkré schody, nesnažím se nějak o tom přemýšlet. Jsou to přeci jenom zbytečnosti.
Hořce se usměju a snažím se zahnat v mysli jeho pokřivený úsměv, jeho rozcuchané černé vlasy, snažím se zapomenout pohled jeho očí, těch chladných modrých očí, o nichž jsem si bláhově myslela, že i přes ten posměch vůči mně, se někdy mohou změnit na chápavé.
Jen zavrtím hlavou a přistihnu se, jak se uchichtávám smutným, bolestným smíchem.
No jo, byla jsem naivní malá dívka platonicky zamilovaná do svého staršího spolužáka.
Jenže i teď, přesto že už je to skoro čtyři roky, stále cítím bolestné zklamání a slzy se mi hrnou do očí. Nechápu, proč to udělal, proč mě tak ničil?
Zase se zasměju, tentokrát ale jinak, takovým tím smíchem, kdy už nevíte jak dál, a tak se smějete. Takovým tím smíchem, kdy už nevěříte, že se dějí zázraky, takovým tím smíchem, když máte pocit, že ten jediný, kdo vás držel nad vodou, vám bodne kudlu do zad.
Smíchem, jako když zjistíte, že ten, koho milujete, o kom jste si mysleli, že všechny jeho kázeňské přestupky jsou jen způsob, jak se projevit a že jeho oči nejsou přeci jenom tak bezcitné, je jen odpornej oplzlej nevychovanej grázlík bez špetky mravnosti a pochopení.
Ani si to neuvědomuju a už stojím před dveřmi z tlustého dřeva. Naokamžik mě napadne, jestli by nebylo lepší se otočit a utéct, ale sotva to můj mozek zformuluje, řeknu si:
"Útěků už bylo dost, teď si silnější!" a zaklepu. Ten zvuk zní až příliš dutě.
Chvilku vyčkávám, zda neuslyším nějaký pokyn k vstupu, nebo tak, ale když se nic neděje, pomalu, nejistě, vklouznu dovnitř.
Ticho. Náhlé trapné ticho. Nenávidím ho… Ono… Bolí. Ano, bolí! Cítím na sobě pohledy všech, dokonce i ta holka na úplném konci třídy se zastaví a zkoumavě si mě prohlíží… A já se bojím, tak hrozně se bojím.
"No dobrý den," pozdraví mě s úsměvem náš učitel. Zrudnu a rychle se otočím, aby nikdo neviděl moji reakci.
"Dobrý den," odpovím tiše ve strachu, abych se nechovala nevhodně. A ty pohledy, ty pohledy stále sílí. Mám pocit, že každou chvíli sebou švihnu. Nejradši bych se otočila a utekla, ale nemůžu, už nejsem přeci zbabělá!
Polknu, přestože krk mám vyschlý jako Atacama v období léta, a pomalu se vydám k lavicím. Nemusím se ani otáčet, abych věděla, že kdykoliv kolem nějaké projdu, aniž bych se k ní posadila, oddychnou si.
Zrychlím proto krok a sednu si úplně dozadu. Vím, že odtud nic neuvidím, protože jsem si zapomněla brýle, ale nemám odvahu na to, se nějak projevit. Do mysli se mi zase vloudí obrázek hezkého černovlasého chlapce s modrýma očima, drzým úsměvem a vyzývavým pohledem plným vzpurnosti, vzdoru a krutého potěšení v chladně modrých očích.
Rukou sevřu přívěšek, jehož studený kov mě uklidňuje, a snažím se ho vypudit z mysli, a když se mi to konečně podaří, připadám si najednou tak prázdná, úplně vysušená, vyždímaná, trvá dlouho, než si uvědomím, že na lavici mi přistála čtvrtka a tužka. Podívám se po tom, kdo mi ji donesl, ale nikdo už tam nestojí, a tak jen pokrčím rameny a pustím se do kreslení. Ještě nevím, co to bude, ale už po pár čarách mám pocit, že kresba začíná dostávat nebezpečné mužské rysy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Uchiha Sakura Uchiha Sakura | Web | 25. října 2012 v 9:34 | Reagovat

Páni. Je to úžasný :) Líbí se mi jak si to napsala :) tak.... tajemně :D

2 Erbanka Erbanka | 25. října 2012 v 11:42 | Reagovat

Nádherný příběh, a to že já nemám ráda příběhy v přítomyn čase tak tenhle byl super ;D Hlavně ta poslední věta...

Jinak jsem Tě chtěla požádat jestli by si byla ochotna mi vyrobit layout, když tak ti napíšu na mail ;D

3 Camelia Camelia | 25. října 2012 v 11:43 | Reagovat

[2]: Napiš, a díky :)

4 Erbanka Erbanka | 25. října 2012 v 12:05 | Reagovat

[3]: Ok, tak jsem napsala ;D

5 magika magika | 25. října 2012 v 19:38 | Reagovat

moc pěkný,hlavně se mi líbí ten konec

6 shinju-u shinju-u | 27. října 2012 v 11:55 | Reagovat

Je to na pokračování nebo jednorázovka? :D
Jinak líbí se mi to, má to takové svoje kouzlo, osobitost....Takové zvláštní, tajemné, trochu depresivní, ale přitom hezké, klidné, vyrovnané. :D :)

7 Faith Faith | Web | 19. července 2013 v 22:08 | Reagovat

Hmm.. co mi to jenom připomíná? x) až na to že v mém případě nešlo o chlapa je to vcelku podobné, myšlenky řádně neučesané přesně jak to ve skutečnosti u lidí bývá :D nikdy se nemůžu rozhodnout jestli je to dobře nebo ne :) ale dokud to při čtení nedělá bordel, tak prečo nie, že? Heheh, jsem zvědavá cos vymyslela dál a překlepy ti tu vypisovat nebudu, nechce se mi a navíc mi mírně sabotuje net takže se mi to vcelku slušně seká během psaní, jaj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)