Svět je malý 13 - Jen další obyčejný školní den... Nebo ne?

9. srpna 2012 v 16:58 | camelia

Další díl - snad tentokrát budete spokojenější ;)


Říkala jsem, že Sakuře tu scénu v bazénu neodpustím? Ano, ale dnes, jen po dvou nech flákání, když jdu do zase do té šedé budovy - školy, už je jí prominuto. A co mě štve nejvíc je, že si uvědomuju, že vůbec ale vůbec, nedodržuju svoje předsevzetí!
A to není zdaleka jediná chyba… Nevěříte mi? Tak třeba uvedu příklad: Neumím držet jazyk za zuby a vždycky řeknu víc, než bych měla. Nebo se chovám nepřiměřeně a mám takové 'výbuchy' a… Ta největší chyba. Jsem zamilovaná. Ano, je to tak. A jestli je ještě někdo větší blázen než šílenec v realitě, tak je to právě člověk, co se zamiloval, takže já jsem vlastně jakýsi 'šílenec na druhou'.
Povzdechnu si a teprve až teď si uvědomím, že už dlouho sedím v lavici a dívám se ven z okna, kde právě tisíce vodních kapek bombardují listy statného dubu rostoucího před školou.
"Hinato! Prosím Vás, vnímejte!" vykřikne někdo - až pak mi dojde, že to je náš učitel - a vytrhne mě tak z mého transu.
"J-Já vnímám!" odpovím, když se vzpamatuji z počátečního šoku.
"To doufám." Odvětí jen a otočí se zpátky k tabuli. To je ostatní povel "pište si!". Pro mě to znamená asi tohle: "V poho, už jde zase pryč." A tak se dle svého zvyku opět nořím do slastné nepřítomnosti.
"Slečno Hinato! Už vás napomínám potřetí za dnešní hodinu! Ještě jednou a bude to napomenutí…" řekne varovně a já okamžitě přikývnu, aniž bych tušila, co vlastně řekl. Naštěstí už neměl čas zjistit, že zase nedávám pozor, neboť zazvonilo a to byl jediný zvuk, kromě děsivé píšťalky tělocvikáře, který mě dokázal vytrhnout ze snění. Jako ostatní, i já jsem se začala balit a s batohem na zádech vyrazila ze třídy. Vzdáleně jsem zaslechla učitelovo bědování, nad tím, jak jsme dnes byly nepoužitelní a blablabla. Zbytek můj mozek označil jako "Zbytečné -> vyhodit." A tak jsem to přestala vnímat.
Vystoupala jsem s proudem studentů do dalších pater a jakž takž se propleskalavyučováním stejným stylem až do poslední hodiny - Matiky.
"Slečno Hyuugo," ozval se přeslazený hlas naší praštěné učitelky, "mohla byste se prosím soustředit na příklad, nebo bych vám opět měla dát domácí trest…?" zeptala se.
Ne, nemohla, představ si to ty jedna (píp).
"Jo, jasně…" odpověděla jsem polohlasem.
"Prosím?" zeptala se vyjeveně.
"Jo!" zopakovala jsem hlasitěji a jí málem vypadly oči z důlků, což by za jiných okolností vypadalo vskutku vtipně, nyní ale ne.
"Vaše slušné vychování je mizerné. Říká se ano!"
Snažila jsem se neprotočit oči vsloup.
"Jasně, pro příště si to budu pamatovat." Na mojí odpovědí zalapala po dechu a já se pro sebe škodolibě ušklíbla.
"Vy jste vážně… Ehm, neslušná. Ale já vás to naučím. Opakujte tedy prosím po mě. Říká se ano!"
"Říká se ano!" napodobila jsem její pískavý hlas a třída bouchla smíchy, zatím co ona dostávala barvu podobnou jejím vlasům, které, jen tak pro představu, vypadají asi tak jako kaktus obrácený trnama dolů, co na něj někdo kecnul rajčatový protlak.
"JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJETE!" Vykřikla a já tentokrát vážně protočila oči vsloup, naštěstí to neviděla. Byla příliš zabraná dupáním svých černých jehliček do lina - a pak my dostanete vynadáno, že do něj děláme díry.
"JSTE DNES AŽ DO ŠESTI POŠKOLE!" Zařvala, až půlka spolužáků vyděšeně nadskočila. Nejdřív jsem se chtěla zasmát. Co mi to udělá?! Jenže pak jsem si uvědomila, že hodně. Sakura má totiž dneska zápas - od šesti a ona mě tak určitě nechá sedět do minuty a sekundy přesně.
Zalapala jsem po dechu, a když jsem viděla její arogantní úsměv a namyšelný pohled, došlo mi, o co tu jde. Ona o tom ví!
"Ale já...!" Ztichla jsem a byla si vědoma, že zasáhla přesně na můj nezranitelnější bod - kamarádu. Když si uvědomila, že pro ni nemám žádnou peprnou opověď a jen tam sedím a nemůžu nic dělat, aniž bych něco neztratila, její rty se roztáhly do úsměvu a vítězný pohled se mi zabodával do duše. Sklonila jsem hlavu, aby neviděla, že se mi chce brečet. Jak může být taková mrcha?! Ptala jsem se v duchu, ale odpověď jsem nenalézala. Jediné, na co jsem myslela, bylo, jak tuhle situaci vyřeším. Nemůžu jí prosit, aby mě pustila! To prostě nejde! Prohrála bych - což ona ví- a to nesmím dopustit, když jsem tohle začala já! Nesmím prohrát, nesmím jí ukázat, že je něco, co mě může zlomit, nesmím, nesmím, nesmím! Jenže… Sakura mi to neodpustí. A ona na rozdíl ode mě svá předsevzetí dodržuje.
Proto jsem, s myšlenkami, že po tomhle na tom budu ještě hůř, než do teď, pomalu začínala sebírat odvahu a ačkoliv mě má zlomená hrdost bolela, nenechala jsem ji, aby mě ovládla. Nadechla jsem se a vydechla ve snaze se uklidnit a pomalu jsem si stoupala. Třída v ten okamžik ztichla. Cítila, jak se na mě všichni zírají. Včetně jí, ale ten jediný pohled mě zajímal.Upřeně jsem se dívala do jejích červených očí a posměch, který se v nich zračil, mě rozčiloval. Zároveň stím mi i sebral vítr z plachet.V tu chvíli jsem naprosto zapomněla, co jsem chtěla udělat a veškerý můj pracně nasbíraný vzdor i odvaha mi rázem připadaly zbytečné a dětinské. Ale sednout jsem si nemohla, a ani jsem jí nemohla ukázat záda, ačkoliv bych to tak ráda udělala. Nebyla jiná možnost, než se vzchopit a alespoň hrát, že se stále držím plánu, v němž jsem jí pěkně do očí mělaříct, že potřebuju, aby mě pustila. Bude to sice znamenat, že zbytky mojí hrdosti sebrané z těch několika malých vítezství rázem přijdou vniveč a nezbyde mi nic, vůbec nic, ale musím se o to pokusit. Znovu jsem se tedy podívala s veškerou silou do jejích očí a snažila se přijít na něco, co by mi pomohlo se z toho dostat. Čím déle, jsem tam ale stála, tím byl její pohled jistější a sebevědomější. Zavřela jsem tedy pusu a snažila se nějak přijmout fakt, že jsem prohrála. Ne jen boj, ale i Sakuru. A zatím co mě se do očí hrnuly slzy, v jejích se zračila chladnokrevná radost. A to mě dopálilo natolik, že jsem chtěla plácnout jakoukoliv blbost, jen abych jí ho na chvilku smazala z tváře, z té její užmoulané tvářičky, kterou bych strašně ráda zpestřila pořádným monoklem. Nadechla jsem se, a když jsem si všimla, že znejistěla, udělalo mi to radost. V ten okamžik mi ale došlo, že nevím, jak dál… Její pohled, jak si uvědomovala, že to byla jen poslední uhasínající jiskra odporu, zase sílil. Ten pravý argument, na který jsem však nemohla přijít, náhle přiletěl z naprosto nečekané strany. Otázkou je, která z nás ale byla překvapenější.
"Ona tam ale dnes nemůže." Ozvalo se klidným hlasem a já se otočila kamsi dozadu za zvukem (na matice totiž sedím v druhé lavici u okna) a málem jsem zase omdlela.
"Jakže prosím?!" zeptala se a hlas jí přeskočil při posledním slově o oktávu výš - takže jsem se divila, že to vůbec ještě slyšíme.
"Ona dnes ale nemůže." Zopakoval naprosto jasně klidným hlasem a stoupl si, při čemž mu vítr jemně rozcuchal jeho úžasné blonďaté vlasy.
"A to jako proč?" zeptala se ironicky a s tím, že Naruta po tom, co řekne svůj důvod, shodí. Stalo se to ale přesně naopak. On tím shodil jí.
"Protože paní profesorka Kurenai, naše učitelka na biologii, jí totiž, jestli o tom jako jediná na celé škole ještě nevíte, nařídila doučování svalů a to až do sedmi večer, takže je mi to líto, ale dnes se budete muset obejít bez její příjemné společnosti." Pronesl s jemným úsměvem na tváři. Obě jsme na něj zíraly. Řekl to tak jistě a autoritativně… Že i kdybych nevěděla, že to je pravda, uvěřila bych mu. Střelila jsme pohledem po Karin, a uvědomila si, že je taky na vážkách.
"Ehm… Já… To se musí nějak vysvětlit…" začala mumlat a nervózně popadla do ruky telefon. Nevím, komu volala, ale zdá se, že potvrdil Narutova slova, což se jí nelíbilo, jenže s tím nemohla nic dělat. Nemohla s tím nic dělat! Ta náhlá radost z vítězství mě málem položila, ale snažila jsem si zachovat vážnou tvář a všechno jí sdělit jen pohledem - veškerou svojí radost a škodolibost, stejnou jakou měla ona.
"Tak tedy dobrá, nemusíte být po škole, ale dostanete domácí úkol navíc a příště už se z toho nevyvlíknete…" řekla klidně a otočila se k tabuli. Celý zbytek hodiny probíhal v klidu. Karin se rozhodla, že bude dělat, jako že jsem se změnila skupenství na vodní páru a kamsi jsem se rozplynula, což mi vyhovovalo, a tak jsem splnila její požadavky. Opřela jsem se o loket a podepřela si rukou hlavu a v takového poloze, až do konce hodiny, jsem setrvala.
Když zazvonilo, Karin si rychlostí uragánu sbalila veškeré své věci a vyletěla ven tak rychle, jak to jenom na jejích černých jehlách šlo.
Sakura za mnou okamžitě přišla - vždycky měla rychleji sbaleno než já, a tak na mě čekala. Můj pohled však dnes patřil někomu jinému.
"Uvidíme se teda později." Řekla, když si všimla, kam se pořád dívám. Nepřikývla jsem jí na souhlas - nebylo to třeba.
Spolu s dalšími spolužáky jsem se nechala vynést ven ze třídy a pak jsme se v jednom malém zákoutí odpojila. Byl to takový malý výklenek těsně před tím, než se naše malá chodba napojila na "hlavní třídu". Cítila jsem na sobě paprsky mého oblíbeného slunce, ale neodvážila jsem se otočit. Chodba se pomaličku vyprazdňovala a já jsem v celém tom chuchvalci zbylých studentů snažila nalézt jednoho člověka. Čekala jsem dlouho, až a chdbě zůstalo jen pár posledních studentů. Najednou jsem dostala strach, že už jsem ho musela minout… Chtěla jsem se otočit a jít do jídelny - měli jsme totiž poslední hodinu, když přesně v tu chvíli jsem ho uviděla. Šel mým směrem, hlavu skloněnou a já, ačkoliv jsem od něj byla asi tři metry, okamžitě ucítila jeho krásnou vůni. Na okamžik mě napadlo, že se chovám jako upír, ale… Jemu nešlo odolat.
"Děkuju." Šeptla jsem mu do ucha, když jsem se k němu přiblížila. Cuknul s sebou a mě se zdálo, že moji přítomnost až to teď nezaregistroval… Že bych byla vážně upírka? Usmála jsem se. A on mi úsměv opětoval, přestože nemohl vědět, čemu jsem se smála. V tu chvíli, přísahám vám, se čas zastavil. Pohled jeho nádherných modrých očí se setkal s mým. Ztrácela jsem se v nich - připadalo mi, jako by mě hladily, uklidňovaly… Bylo to jako by mě uprostřed té nejkrutější zimy zachumlaly do teplé deky… Cítila jsem se s ním tak bezpečně…
"Nemáš zač." Řekl stejně tiše jako já, a přestože bych asi měla odejít, nezvládla jsem se odtrhnout od těch jeho studánek. Příčila se mi jen pouhá myšlenka, že bych ho měla opustit… A tak jsme tam stáli dál. Hluk kolem jako by náhle ztichl, neexistovalo nic jiného, než mi dva… A najednou, přestože jsem v jeho očích viděla, co chce udělat, nenašla jsem sílu ucuknout. Pomalu sklonil hlavu a já se rázem ocitla u jeho ucha. Byla jsem zklamaná? Možná...
"Hinato… Dnes se budeš muset dostavit na to "doučování…" Začal a jeho slova mě víc než překvapila. Proč sem teď tahá tohle?
"… Karin se nevzdá a bude tě sledovat - musíme tam jít." Ten důvod mi připadal logický a možná právě proto jsem si přála, aby nebyl. Krásná chvilka najednou byla pryč, stejně jako okouzlení z jeho přítomnosti.
Oba zároveň jsme od sebe odstoupili.
"Tak tedy později…" nadhodila jsem a čekala, co řekne. Jeho jedinou reakci však bylo přikývnutí.
Zase mě naadlo, že bych měla jít, ale… už zase se mi nechtělo. Měla jsem pocit, že bych tam dokázala stát věčnost - a taky, že jsem stála. Bylo mi jedno, že nás dělí dva kroky, bylo mi fuk, že nás může někdo vidět, v tu chvíli jsem si přála, aby byl zase u mě, abych opět cítila na svých rtech ten jeho něžný polibek, ale když se stále nic nedělo, pomaličku jsem si začínala myslet, že to všechno jen vyprodukovala moje přílišná fantazie.
Sakura na tebe čeká…
Připomnělo mi moje vědomí a já musela uznat, že má pravdu.
Tak tedy později… pomyslela jsem si a otočila se.
"Hinato!" uslyšela jsem. Nezdálo se mi to jen? Ne… To teplo na mé ruce to dokazuje. Otočila jsem hlavu a nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Skutečně mě držel za ruku!
Ucítila jsem jeho dech na své šíji. Byl tak blízko…
"Jsi ze mě nervózní?" zeptal se s úšklebkem a já si až teď uvědomila, jak rychle mi buší srdce.
"Proč se na to ptáš, když to víš…?" odpověděla jsem mu a ucítila, jak pustil moji ruku, namísto toho mě objal kolem pasu.
"Protože to chci slyšet od tebe, Hinato…"stále jsem si nezvykla, jak něžně mě o samotě oslovoval.
"Tak to máš asi smůlu…" Řekla jsem a vzápětí zrudla.
"Heh… asi jo." Pousmál se a pustil mě.
"Tak tedy později…" rozloučil se se mnou a já se snažila skrýt zklamání, které se ale brzy změnilo v překvapení, "moje malá květinko…"
Dívala jsem se na jeho záda mizící ve velké chodbě a prsty si přejela po čele, kde se ho dotkly jeho rty. Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Tak přeci jen to nebyl sen.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Koari Koari | 9. srpna 2012 v 17:34 | Reagovat

Možná že je vážně upírkaXD
Pokračovánííí!!!!!!!!!!

2 Tash Tash | 9. srpna 2012 v 17:53 | Reagovat

Pěkný díl, líbil se mi. :) Zajímavý, s dějem, pointou, tak pokračování, jasně! :)

3 Hin Hin | 10. srpna 2012 v 10:32 | Reagovat

Nemůžu najít ty správný slova, takže KAWAI! Pokračování;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)