Svět je malý 9 - Asi se dám na filozofii...

28. července 2012 v 21:34 | camelia


Tak další díl tu a musím říct, že mě překvapivě bavil :o) Už se nám to začíná rozjíždět, ale to nejlepšé nás teprve čeká ^.^ Přemýšlím, že udělám druhou sérii, asi o pěti dílech, která se bude odehrávat za rok, když dokončují školu, ale nebudu předbíhat, nejdřív tohle, pak něco dalšího. Užijte si to ;)


Víte, strašně ráda bych vám vyprávěla každou sekundu z mého a Narutovo rande, ale nejde to. Především proto, že vlastně žádné nebylo. Když už jsme totiž vycházeli ze školy s tím, že zajdeme na zmrzlinu, Narutovi začal vyzvánět mobil. Nevím, o co šlo - až tak daleko jsme se v našem vztahu neposunuli - ale došlo mi, že to nespíš, bylo vážné, protože Naruto dost poblednul a trhaně se mi omluvil, že nemůže jít, že musí něco zařídit a pořád dokola opakoval, že ho to mrzí. Jen jsem přikývla a mávla nad tím rukou, ve stylu: "Jen jdi, mě je to fuk." Ve skutečnosti ale nebylo a musela jsem se dost držet, abych se nezačla zklamaně vyptávat, co je důležitější než já.
Vrhl na mě vděčný pohled a já opět trochu pookřála, jako vždy koneckonců, a když jsem se probudila ze svého opojení, byl už pryč.
S povzdechem na rtech jsem se rozhodovala, co dál. Mohla jsem k nám do bytu. Taška byla těžká a já přeci jen nebyla žádný nosič, abych s ní pochodovala po městě sem a tam a sem a tam, ale věděla jsem, že Sakura má trénink, takže bych tam stejně byla sama, což se mi nelíbilo a jít skoro dva kiláky na okraj města a pak zase dva kiláky zpátky se mi nechtělo. Toužila jsem po přírodě a klidu, nebo takovým ruchu, že si mě nikdo nebude všímat. Rozhodla jsem se tedy následovně: Nejdřív omrknu pár obchodů, vezmu to kolem staré školy přes park a pak k nám do bytu.
Ano, přiznávám, plán to nebyl nijak zábavný a ani nápaditý, ale bylo to to jediné, na co jsem se po dnešním dni zmohla. Vydala jsem se tedy svojí určenou trasou a cestou mě napadali samé takové otázky, až byste se divili, že je mi sedmnáct. No tak dobře skoro-sedmnáct. Přeci jenom půl roku, je půl roku… Ale! Ne, že se mi budete smát, jo?
No prostě jsem šla… A šla… A šla… A uklouzla… Tak fajn, teď jsem lhala. Ach jo, už si vymejšlím úplný kraviny, jen abych nějak zamluvila tu myšlenku, která mě neustále otravovala. Co bylo důležitější než já?
Bylo to frustrující. Věděla jsem, že mi do toho nic není, ale… stejně jsem to musela rozvádět do nejmenších podrobností.
Co by bylo dál? Co by řekl? Dozvěděla bych se něco o něm, co ještě nevím? Stalo by se snad něco, čeho bych později litovala? Pozval by mě i na další rande, nebo ne? Šli bychom jenom na zmrzlinu, nebo i třeba do kina?
Dokonce jsem přemýšlela i o tom, jestli by mu vítr zase cuchal ty jeho nádherné vlasy, jestli by se zase na mě díval tím pohledem, ze kterého jsem byla naměkko. Ale co na tom záleží?
Povzdechla jsem si a vydala se po schodech vzhůru. To, že jsem doma, jsem si uvědomila, až když jsem zastrkávala klíč do zámku a otevřela.
Ne, nebude to žádný scénář z horroru, ani romantického románu. Nečekal tam na mě upír, zombík, ani jiná obluda a ani vrah nebo můj "milenec". Byt byl skutečně prázdný tak, jak jsem předpokládala.
Shodila jsem si tašku z ramen a opatrně ji položila ke své posteli. Koneckonců byla docela drahá a já si ji nechtěla hned zničit, i když těch pár předchozích dnů tomu nenasvědčovalo.
Sedla jsem si na židli a přemýšlela. Už zase? Napadlo mě. Asi bych se měla dát na filozofii.
Nad tím nápadem jsem se musela ušklíbnout. Ze mě jako filozofa by nic nebylo a upřímně? Ani si nemyslím, že bych na to byla vhodná. Na to jsem až příliš velká realistka…
Hej! Fakt jsem realistka! Jo, jasně, jen se smějte… Hahaha. Sice mě napadají šílenosti, ale nikdy, zdůrazňuji nikdy, jsem si nemyslela, že se vyplní.
A to mě dostává k další otázce. Co vlastně k Narutovi cítím?
Já vím, asi vás to už nebaví, probírám to snad pokaždé, co Naruta potkám, že? Ale já to vážně potřebuji vědět. Vím, že k němu cítím něco velmi… šíleného. Nutí mě to být stydlivá, rudnout pod každým jeho pohledem, neustále na něj myslet, ale ve vaně fakt ne, jo? Až tak zvrhlá liga zase nejsem!
Ale zpátky k otázce. Je to láska? Skutečně tohle znamená milovat? Ve všech knížkách to bylo… jiné. Úplně jiné. Vždyť o něm vlastně nic moc nevím. Do teď jsem ani nevěděla, že aktivně sportuje. A co dalšího o něm nevím? Došlo mi, že jsem otázku položila špatně, zkusila jsem to tedy znovu.
Co o něm vím?
Vždycky mě učili, že když potřebuju na něco přijít, musím si shrnout informace, takže: Jmenuje se Uzumaki Naruto, přistěhoval se bůhví odkud a zná se se Sasukem. Jeho vzhled jsem popisovala tolikrát, že to snad ani není možné, takže to vynechám. Je milý, přátelský a sebevědomý. Nejspíš posiluje. Má rád citrónovou zmrzlinu a hořkou čokoládu… A ramen. Nevím sice, co to je, ale už mi to vysvětloval. Prý něco jako náš vývar nebo co. Myslím.
No a to je asi tak vše. To je docela ubohý, vzhledem k tomu, že si myslím, že ho… miluju? Možná? Žeby? Snad?
Povzdechla jsem si. Chtěla bych se ho teď hned zeptat na tolik věcí. Na jeho minulost, rodinu, přátelské vztahy a tak dále. Taky by mě zajímalo, jak potkal Sasukeho… Ale na to se ho dnes už stejně nezeptám, protože-
Moje myšlenkové pochody utnula melodie mobilu. Někdo mi psal SMSku, ale mě nenapadalo, kdo by to mohl být. Sakura má ještě trénink, anebo je s TenTen a kdo jiný by mi psal?
Zadívala jsem se na displej a zamračila se. To číslo jsem neznala… Otevřela jsem svoje véčko a stiskla pravé tlačítko na "Přečíst". Okamžitě se mi objevil vzkaz.

Promiň, že jsem tě dneska odsunul stranou, ale bylo to důležité. Mrzí mě to, a proto bych ti to rád vynahradil… Souhlasíš?

Chvíli jsem na to jen udiveně zírala. I když pod to nenapsal nic, žádný podpis, věděla jsem, že je to on…
Napsala jsem tedy tohle a čekala, co odpoví:

Jasně. Kdy?

Ani jsem nestihla zamrkat a odpověď už byla tu. Nervózně jsem ji otevřela a zůstala stát jako opařená.

Teď. Máš čas?

Odepsala jsem okamžitě.

To jako teď hnes?

JO! :D

Ale kde se sejdem? Abych tam stihla dojít…

Neboj, nepůjdeš daleko. Stojím hned u tvýho domu XD

Zděšeně jsem vykoukla ven z okna, a i když bylo v šestém patře, poznala jsem, že dole stojí kluk s blonďatými vlasy a co bylo překvapivější… Mával mi. Nechápala jsem, jak věděl, že se vykloním, ale ten jeho úsměv od ucha k uchu jsem poznala okamžitě. Náhle mě zaplavila panika… Co si mám vzít na sebe? Jak se mám učesat? Co když nebudu vhodně oblečená na to, kam mě chce vzít? A pak v záplavě zbytečných stresujících myšlenek vyplula jedna, která způsobila, že veškerému mému sebeovládání odzvonil umíráček: Co když se mu nebudu líbit?!
Rozhodla jsem se ale zastavit veškeré zděšené otázky a pokusila jsem se rozumně uvažovat. Já vím, u někoho jako jsem já, to zní dost komicky, ale to neznamená, že to neumím!
Dobře, Hinato mysli, jestli tě chce někam vzít do fakt namyšlené společnosti, určitě tak bude oblečenej, ale on má na sobě jenom rifle a košili, takže něco podobně slušného a zároveň pohodlného…
Rychlostí blesku jsem se vrhla na skříň a to s takovou zuřivostí, až jsem se bála, abych se skříň nezbořila, ale mé pátrání bylo úspěšné - našla jsem sukni ke kolenům a příjemnou halenku, která vypadala dobře a zároveň jsem v ní nevypadala jako koule, ani jako pravítko - stejně rovné a bez křivek. Víte, nejsem blbá - před Sasukem, Kibou a do školy nosím odpuzující oblečení. Nemám zájem, aby na mě lidi koukali, ale když se chci líbit, jsem schopná čehokoliv. Ještě by to chtělo nehty a rtěnku, napadlo mě, když jsem se na sebe dívala v zrcadle. Pro dnešek jsem si vybrala jednoduchý účes, co je praktický a zároveň elegantní - rozhodla jsem se, že si vlasy sepnu do drdolu, ale dva pramínky podél obličeje nechám volně.
Vzala jsem do ruky mobil.

Vydržíš tam ještě chvilku?

Poslala jsem zprávu. Odpověď se potěšila a já mu přidala ještě jedno plus… Zároveň s tím však vzrostla i moje nervozita.

Jistěže počkám, ale doufám, že budeš stát za to :P

Pousmála jsem se a vytáhla šminky. Byly skoro nepoužité, neboť jsem se moc nemalovala (měla jsem hezkou pleť, takže mi to přišlo zbytečné, ale o tom jindy) - jen balzám na rty a dost a i to jsem někdy ošidila, protože rty mi nepraskaly, ani nic podobného a plné jsem je měla tak jako tak. Jenže přeci jen mi Sakura pořád rvala do hlavy, že umět se líčit se hodí - a dnes měla pravdu. Dnes totiž nehodlám být přehlédnutelná - dnes půjdu za dravce.
Moje halenka vypadala jemně a něžně, účes kancelářsky, sukně pohodářsky, tak jsem se rozhodla pro rudou. Musím něčím šokovat, ne? Když budu celá usedlá, nezabere to a já ho nedostanu tam, kam chci… Ehm, co v jeho případě vlastně chci?
Udělala jsem si precizní linky kolem očí, trochu řasenky a rtěnku temně rudou, lak měl stejnou barvu. Když jsem se na sebe podívala v zrcadle, byla jsem spokojená, ale to neznamenalo, že jsem nebyla nervózní.
Vyšla jsem ven a všimla si, že se dívá jinam, takže mě asi neslyšel přicházet. Vystresovaně jsem se ozvala: "Ahoj tak jsem tady… Promiň, žes musel čekat, ale…"
Zmlkla jsem a čekala, až se otočí.
"Ahoj, konečně! Vám holkám to vždycky tak trvá…" povzdechl si, ale pak zbystřil a já cítila, jak si mě prohlíží. Ale k mému překvapení mi to nevadilo. Sice ano, bylo to… divné, byla jsem nervózní jak něco, ale on se na mě nedíval jako Sasuke. Jeho pohled byl čistě… Klučičí, nebyl slizký, ani tak zvrhlý a už vůbec nevypadal, jako by si mě prohlížel, jenom, aby se přesvědčil, že pro jeho postel nebudu ostudou.
Když se na mě dívá kluk, většinou chci zmizet, ale když se na mě díval On, byla jsem… šťastná? Ne, to není to správné slovo… Byla jsem hrdá, v tu chvíli jsem cítila, že dokážu všechno.
"Výsledek ale stál za to čekání…" řekl s úsměvem. "Sluší ti to."
Na tvářích mi naskočil ruměnec.
"Děkuju. Tobě to taky sluší." Odpověděla jsem a myslela to upřímně. Už jsem věděla, že má na sobě rifle, ale až teď jsem si všimla, že jejich střih mu obzvlášť sluší. A nebudu tu rozebírat proč. Věřte mi, jedna půlka z vás by to nepochopila, a řekla, že jsem magor, a ta druhá by mi řekla, že jsem zvrhlá, takže se spokojte s myšlenkou, že mu prostě slušely. K tomu měl bílé tílko o modrou kostkovanou košili, kde ale pomyslné čtverce vznikly střetem kolmých pruhů tmavě modré barvy, takže vlastně bylo košile i pruhovaná. Moc mu to slušelo. A navíc se mu to hodilo k očím.
"Půjdeme?" zeptal se. Usmála jsem se na něj a spokojeně přikývla.
"Půjdeme."
A tak jsme - kdo by to byl řekl - šli. Já o trošku za ním - koneckonců, on mě vedl, ale nevadilo mi to, i zezadu vypadal… sexy?
"Hinato, sluší ti to, tak se nemusíš schovávat za mě, i když chápu, že k tomu máš sklony, když jsem tak krásný a sexy…" Odpověděl s širokým úsměvem a chytil mě za ruku. Cukla jsem s sebou,jedna proto, že úplně přesně vystihl, co si o něm mylsím, a jednak proto, že jsem na to nebyla zvyklá. Ještě nikdy mě nikdo za ruku nedržel, pokud nepočítám ve školce, ale ani tehdy to myslím nebyl kluk, takže mě to… Překvapilo, ale stačil okamžik a já si přála, aby mě už nikdy nepustil. Stiskla jsem jeho ruku pevněji a srovnala s ním krok. Zase se usmál a v očích mu hrály spokojené jiskřičky. Přitiskla jsem se k němu blíž a nejistě po něm střelila pohledem. Nic ale nenamítal. A mně se to moc líbilo.
"Kam mě vedeš?" zeptala jsem se.
"Nepovím…" pronesl tajuplně. "Třeba je to únos…"
Usmála jsem se, ale rozhodla se, že budu hrát 'jeho hru'.
"Opravdu? Tak to bych se asi měla bát…" nadhodila jsem, a čekala reakci.
"Ano, to bys měla…" řekl a podíval se na mě tak vážným pohledem, až to bylo směšné.
Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy.
Taky se mu koutky pozvedly do úsměvu a pak řekl: "Jsme tady."
Pozvedla jsem oči a zalapala po dechu. Před námi byla…

Na odhalení si počkejte na pokráčko, ale do komentářů můžete přidat váš tip :D Ráda se pobavím XD


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erbanka Erbanka | Web | 28. července 2012 v 22:24 | Reagovat

Ty jedna **** :D Jak si dovoluješ to ukončit v tom nejnapínavějším :'D Ale tak si zatypuju. Jeho dům to nebude protože to by nesedlo na rod, když je tam "před námi byla" Mohlo by to být nějaké místo rodu ženského takže: Restaurace, knihovna, škola??? Hm, hm, hm a jak nad tím tak přemýšlím tak by to mohla být i nějaká dívka: "Sakura, Tenten...! :D ???? Nevím počkám si na odhalení. Jinak ode dneška je můj blog, už plně aktivní jako dříve ;-)

2 camelia camelia | Web | 28. července 2012 v 22:34 | Reagovat

[1]: Nemůžu napsat, jestli si se trefila, nebo ne, to  je jasné, ale dík za tip, budu si pamatovat :) A dík z aoznámení :D

3 shinju-u shinju-u | 29. července 2012 v 11:50 | Reagovat

HONEM DALŠÍ DÍL, NEJLÍP JEŠTĚ TEĎ!  xD Prosím prosím prosím *výrza štěněte* Famozní, dokonalé, úžasné. Konečně se začalo něco dít a  ty to.....usekneš! LOL :D Honem to naprav! :D

4 Hin Hin | 29. července 2012 v 12:43 | Reagovat

To jako vážně? takhle to seknout? rychle další díl.. a tenhle se tii vážně poved dokonalost! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)