Svět je malý 3 - Rande

7. dubna 2012 v 8:39 | camelia

Tento díl je VĚNOVÁM TASHINE za její věrnost k tomuto blogu a za to, co všechno pro něj dělá :) Díky Tashi! A stále ještě přemýšlím nad těma slovama :) Ale teď už příjemné počtení... Vzala jsem to sice trochu hopem, ale snad mi to prominete a omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, no, kdyby jste zapomněli, a čem to vlastně bylo -> PŘEDCHOZÍ DÍL
Doufám Tashine, že toho nebudeš litovat :D


Došla jsem přesně na čas. Naruto už tam stál.
"Ahoj," pozdravil mě jako první.
"Ahoj," odpověděla jsem.
"Tak půjdeme, ne?"
"Jo."
No, a tak jsme šli. V cukrárně bylo příjemně a vonělo to tam po sladkostech a… kdo by to byl řekl - kávě. Sedli jsme si k jednomu stolu pěkně ve výklenku, takže jsme byli jako oddělení od ostatních. Všimla jsem si, že mezi námi panuje hrozné nervózní ticho, ale nedokázala jsem ho porušit. Vypadal tak úchvatně, když přemýšlel. Ale na jednu věc jsem se ho přeci jenom musela zeptat.
"Nenajdou nás tu, že ne?"
Vzhlédl.
"Kdo?"
"No… Sasuke a Kiba." Při vyslovení jejich jmen jsem se mírně ošila.
"Neměli by. Sem, do téhle části města, chodí neradi."
"Ale proč? Vždyť je tady pěkně…"
"Co já vím… Ty je nemáš moc ráda, že ne?"
"Ne. Jsou to úchylové, hňupové, idioti a…"
"Jasně, jasně. Už jsem to pochopil."
"Navíc vypadají hrozně! Vůbec se mi nelíbí," řekla jsem.
"A kdo se ti líbí?" zeptal se nejednou. Otázka mě překvapila.
"T-" zarazila jsem se. Přece mu nemůžu hned na prvním rande… je to rande?... říct, že se mi líbí. Ne, to by rozhodně nešlo.
"Hm… nevím, zatím jsem nikoho nepotkala," vymluvila jsem se a radši změnila téma.
"Jak si vlastně přišel k takovému jménu?"
"Hm… Popravdě?"
Přikývla jsem.
"Netuším!" řekl s úsměvem, který byl tak nakažlivý, že jsem se musela smát taky.
"Jak ty si přišla ke svému jménu? Na slunci? Jo, to se dneska hodí, nemyslíš?"
Zeptal se. Přikývla jsem. Venku bylo 33 stupňů ve stínu.
"Jop. A jsem na tom stejně… Netuším, kde jsem ho vzala!"
Oba dva jsme se začali smát a nervozita byla najednou tatam. Celý večer jsme si povídali o všem možném. O škole, o věcech, které nemáme rádi, a které milujeme (při tomhle tématu jsem se vždycky ošila a on se na mě tak zajímavě díval… ne! Šílím!!! Proč bych se zrovna já jemu měla líbit? On se mi přece taky nelíbí…No, i když…) Pak jsme kecali o oblíbených barvách, zpěvácích, problémech… Prostě o tolika věcech, až se mi zdálo, že jsem toho za jeden večer stihla namluvit tolik, co za celý život.
Odbylo půl desáté a já jsem se už opravdu musela vrátit. On však nechvátal, a tak se nabídl, že mě doprovodí k bytu.

Šli jsme vedle sebe tak blízko, že se naše ruce čas od času dotkly. V tu chvíli jsem pocítila něco, co jsem dosud neznala, ale bylo to překvapivě příjemné. Cítila jsem se klidně. Klidněji, než kdykoli ve svém životě.
"Jsme tady," řekla jsem a věděla, že teď se budeme muset rozloučit. Vůbec se mi do toho nechtělo. Když byl se mnou, bylo mi tak krásně a teď se mám toho všeho vzdát?! Ani náhodou! Chtěla jsem křičet, avšak bylo mi jasné, že se tomu tak jako tak nevyhnu.
"Doufám, že sis tenhle večer užila tak jako já…"
"Jo. Byl to ten nejhezčí večer, co jsem kdy za svůj celkem bídný život prožila."
"To budu brát jako urážku!" řekl a zatvářil se uraženě. Vyprskla jsem smíchy.
"Tak si to tak klidně ber!"
"To bys mi přece neudělala!"
"Ale udělala!"
"Ne…"
"Jo…"
Postavil se přede mě. Byl tak blízko, že jsem skoro cítila teplo, které z něj sálalo.
Podíval se mi do očí a moje srdce vynechalo jeden úder. Co to sakra se mnou je?!
"Vážně bys to udělala?" zeptal se tiše.
"Ne!" odpověděla jsem automaticky, aniž bych přemýšlela nad odpovědí. Něžně se usmál, když si uvědomil, co jsem řekla a já celá zrudla, když mi to taky došlo. Nadechl se, že něco řekne, ale pusu zase zavřel. Zřejmě si rozmýšlel odpověď.
"Víš co… Já… Myslím si… myslím si, že si…….Roztomilá," řekl nakonec. Úplně mi tím vyrazil dech. Přemýšlela jsem, co odpovědět.
"Já-"
"Hej ty tam! Musím zavírat, tak to prosím uspěchejte! Rád bych se toho totiž ještě dožil!" vykřikl najednou někdo a podle hlasu jsem poznala správce. Snad poprvé za celý svůj život jsem litovala toho, že mám byt, co pod někoho spadá.
"Myslím, že bys měla jít," řekl a vyhnul se mému pohledu. Přikývla jsem a odstoupila jsem o krok dál, čímž jsem přerušila ten pocit bezpečí, který ve mně trval od doby, co jsem byla s ním.
"Tak se měj a dobrou noc."
"Dobrou…" rozloučila jsem se a vešla do domu, zatím co mě doprovázel pichlavý nepříjemný pohled správce, který jsem však ignorovala.
Mnohem důležitější totiž byl ten druhý pohled. Pohled bezchybných modrých očí jako letní obloha. Očí, které se skvěle hodí k parnému letnímu slunci.
Není zajímavé, že já se jmenuji "na slunci"? Možná ne. Třeba je to jenom náhoda. Netuším, ale rozhodně vím, co by řekl můj bratránek:
"To je určitě Osud!"
Naposledy jsem mu zamávala a zmizela za dveřmi domu s tajným přáním, aby se mi o něm zdálo, až půjdu spát. Ale jestli se mi o něm opravdu tu noc zdálo, je snad jen ve hvězdách…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tashine Tashine | 7. dubna 2012 v 11:28 | Reagovat

Paráda, ty už jsi to zveřejnila? Hurá, jdu číst! A děkuji za věnování :)

2 Tashine Tashine | 7. dubna 2012 v 11:35 | Reagovat

Tak, úžasné! Dočteno, paráda, supr!Je mi trochu líto, že tam přišel ten správce, všechno pokazil xD Ale opravdu bomba, musíš napsat pokračování!! Musíš! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)