Fairy from The silver lake 1/?

13. března 2012 v 21:45 | camelia

Bylo léto, 5 den pololetních prázdnin, mých posledních a já právě nakládal svoje zavazadla a další kufry ostatních do velkého úložného prostoru našeho malého autobusu, který spíš vypadal jako dodávka s několika okny navíc.

Na tváři se mi rozlil pobavený úsměv, když jsem si uvědomil, že k tomuto ztřeštěnému stanování jsem je donutil já, ačkoli si to nikdo z nich nepřiznal.
Hradní hodiny odbyly sedmou, když jsem byl hotov. Moc dlouho mi to netrvalo, ale to je jenom dobře.
Zaklapl jsem kufr a přešel k předním otevřeným dveřím.
"Hotovo!" vykřikl jsem a vyšvihl se na přední sedadlo. Vedle mě, na jedné ze tří sedaček seděla Sakura a hned za ní, za volantem, Sasuke. No jo, Tým 7 opět ve vedení… Už to začíná být denní rutina…
Sasuke se otočil, a já si všiml jeho kruhů pod očima. Asi se moc nevyspal… Někde uvnitř mě bodl pocit viny, který jsem však rychle zaplašil odůvodněním, že si to zasloužil. No, k tomu někdy jindy.
"Všichni připraveni?" zeptal se a autobusem se ozvalo nepříliš nadšené mručení, které však přehlušily moje radostné výkřiky.
Sasuke se tedy s předstíraným úsměvem otočil zpět k volantu, šlápl na plyn a naše dodávka se rozjela.

Čas plynul a krajina se míhala za oknem neuvěřitelnou rychlostí. Auta kolem nás svištěla, stíny se prodlužovaly, jak se slunce čím dál, tím víc naklánělo k západu.Mojí myslí proběhlo za celou tu dobu snad nad tisíc myšlenek. Od těch méně důležitých až zbytečných, po ty důležité. Některé i životně důležité. Jedna z nich byla i tahle… Že bych rád tuhle cestu přežít.
Zrovna tuhle myšlenku jsem totiž potřeboval, právě v okamžiku, kdy jsem se otočil na své kamarády s tím, že se jich na něco zeptám. Místo dvou obličejů jsem si však všiml, jak Sasuke pod Sakuřiným dotykem slastně přivírá, dokonce spíš úplně zavírá oči. Ozvalo se troubení a já na poslední chvíli stačil strhnout volant zpátky na stranu. Kolem nás prosvištěl náklaďák.
"Tak to bylo těsné…" pomyslel jsem si a zničeně se snažil uklidnit své bušící srdce, které jako by si usmyslelo, že musí nutně dotlouct svých sta tisíce úderů, nebo kolik to vlastně je, které mi málem zbývaly do konce mých dnů. Nejdřív jsem byl jako v šoku, teprve až po nějaké chvilce jsem začal pociťovat vztek. To si to sakra nemůžou nechat na noc?!
"Zastav…" zavrčel jsem a snažil se udržet svůj hlas alespoň na úrovni nepříjemného vrčení na rozdíl od křiku. Sasuke, který to nejspíš vycítil, bezpečně a na co nejbližší možnosti stání zastavil.
"Prohodíme se. Já budu řídit." Navrhl jsem a vzápětí dodal: "Rád bych se totiž dožil konce tohoto dne!" Sasuke mírně zrudnul, neboť si nejspíš uvědomil, že je to už asi po třetí za necelých 6 hodin, a tak se tedy bez jakýkoliv námitek odebral dozadu, zatím co jsem si vlezl na místo řidiče.
No, a tak se tedy stalo, že jsem začal řídit autobus zamilovaných. Sakura a Sasuke se pro jistotu, aby nebyli moc na očích, zašili někam víc do zadu, kde byla větší tma, tedy jinak řečeno, nechtěli ty svoje úchylky předvádět přede mnou. Ino a Sai si na zadní sedačce vyměňovali něžnosti, vedle se Sakura nechala osahávat Sasukem, Kiba a Hanabi až nebezpečně nakláněli své obličeje k sobě, když oba drbali Akamara na zádech, Shikamaru se zase snažil usmířit se s Temari po tom, co jí odmítl líbat, neboť se mu "chtělo spát" - je vám jasné jakým způsobem jí to musel vynahradit - a Neji s Tenten detailně probírali zbraně, nebo také slabá místa lidského těla. Řekl bych, že jejich výmluva je docela jasná narážka na to, že se zbraněmi to příliš do činění nejspíš nemá… No, zatím co tedy ostatní měli "něco důležitého na práci", chtě nechtě mi myšlenky stále utíkaly k několika nezodpovězeným otázkám.
Jaké by to asi bylo, kdybych i já měl někoho, kdo by teď seděl vedle mě, někoho, koho bych se mohl dotknout a získat tak milý úsměv, někoho, kdo by mě podporoval v těžkých chvílích a nebál se ukázat, že mě má rád… Jak by vlastně vypadala? Těžko říct. Možná brunetka jako TenTen nebo blondýnka jako Tem, nebo by snad měla taky nějakou netradiční barvu jako Sakura? A oči… modré, zelené nebo čokoládové? Dlouhé řasy i vlasy a plné rty nebo krátké a tenké rtíky? Byla by roztomilá jako cukrová panenka, nebo nedobytná jako pevnost? Drzá, milá, normální? Achjo, tohle nemá konce.
Nebuď naivní! Okřikl jsem se v duchu. Ty si přece vystačíš sám…
Někde uvnitř se ale ozval hlásek, které do mého přesvědčení zasel zrnka pochybností.
No, faktem je, že v nějakých oborech si sám nevystačíš… Je vážně tak otravné mít holku?
Potřásl jsem hlavou, abych se konečně zbavil takovýchto myšlenek a zamkl je do té nejhlubší části mého podvědomí. I potom jsem však neměl úplně klid a na mysli mi vyvstala jedna z otázek.
Je opravdu tak otravné mít holku?
Byl už večer, když jsme dorazili na místo. Jezero bylo opravdu krásné. Voda čistá jako sklo a stejně hladina hladká jako zrcadlo. Slunce právě mizelo za kopci porostlými jehličnany a vlažný vánek pročesával listí statných dubu a olší v okolí zbarvené paprsky západu do oranžova. Nadechl jsem se a čistý vzduch byl plný večerní pohody. V dálce zazpíval kos. Otočil jsem se na ostatní, kteří stejně jako já zírali na tu krásu s otevřenými ústy a musel se pousmát. Přeci jen by se nám tu mohlo líbit.
Vzal jsem z auta svoje věci, zatím co ostatní byli stále v šoku, a utíkal jsem si zabrat to nejlepší místo v okolí, kam bych si mohl postavit stan a tak trochu se zabydlet. Trvalo však jenom chvilku, než se ke mně přidali i ostatní. Nakonec tedy naše stany tvořili docela povedený tábor. Noc byla teplá a měsíc svítil, takže jsem navrhl, že správný táborák uděláme až zítra. Vzhledem k tomu, že nikdo nic nenamítal, jsme zalezli do stanů a šli spát. Tedy, co dělali ostatní, netuším a ani to vědět nechci. Naštěstí mám schopnost úplně vypnout zvuky kolem sebe, takže ať dělali, co chtěli, já jsem je neslyšel.
Tu noc jsem spal sám. Všechny páry si zamluvili stany sami pro sebe, ale vzhledem k tomu, že nás byl lichý počet, někdo musel zbýt, neboť pár se rovná dva, ne tři. Ačkoli by se mohlo zdát, že se mi musí usínat lépe, když kolem sebe nikoho nemám, opak je pravdou. Sotva jsem totiž zavřel oči, mojí mysl začaly trýznit tytéž myšlenky jako při cestě k tomuto jezeru.
Různě jsem se převaloval, abych ty otravné představy zahnal a našel si pohodlnější pozici, ale zbytečně. Uvnitř mě začal narůstat pocit, že se něco stane. Taková ta vlezlá předtucha, která vám prostě nedá spát. Doslova.
Když už nic nepomáhalo, rezignovaně jsem se rozhodl, že se půjdu projít a že mi třeba čerstvý vzduch pomůže pročistit mysl.
Šel jsem tedy pořád dál a dál, sametová tráva se ohýbala pod mojí váhou a potemnělá krajina mě částečně děsila, ale i utěšovala.
Až po několika minutách jsem si uvědomil, že stále chodím v kruzích kolem onoho záhadně vyhlížejícího jezera, jehož klidná hladina vypadala téměř jako tekuté stříbro. Chladná, klidná a nepřívětivá, ukrývající si své tajemství v temných hlubinách vod. Neodolal jsem a usadil se na kameni zasahující do té krásné dokonalosti vod, vyhrnul si kalhoty až nad kolena a smočil si nohy v oné vodě, která byla oproti okolnímu vzduchu až neuvěřitelně studená. Na hladině se objevily drobné vlnky, které se však za chvilku zmizeli v nekonečné dáli.
Teprve až teď jsem si uvědomil, že ona hladina je skutečně jako zrcadlo. Bez jediné vlnky. Prostě hladká, ale to tak, až se to zdálo nereálné. Naklonil jsem se nad ní, a pozoroval svůj vlastní dokonalý odraz. A když říkám dokonalý, myslím tím opravdu dokonalý. Co mě ale překvapilo, že voda vůbec nebyla průhledná. Alespoň na dno jsem vůbec nemohl dohlédnout. Zdálo se mi, že ta voda je úplně černá. Naklonil jsem se ještě níž.
To přece není možné, proběhlo mi v tu chvíli myslí, zatímco jsem se snažil očima prohlédnout tu černo černou tmu skrývající se pod stříbrnou hladinou. Ale nic jsem neviděl. Najednou moje dvojče porušila vlnka. Obvykle bych jí přešel, ale v tuto dokonalou chvíli to působilo až příliš rušivě. Pozvedl jsem hlavu a pokusil se najít zdroj toto vyrušení, ale všechno bylo stejné. Zavřel jsem oči a ucítil slabý vítr, který se mi otřel o tvář. Slastně jsem zavřel oči. Bylo to tak příjemné! Nechal jsem se tedy laskat proudícím vzduchem, ale až po nějaké chvíli mi došlo, že onen příjemný vánek se mění v nepříjemně ostrý vítr. Otevřel jsem oči. Měsíc ozařoval krajinu. Za nějakou chvíli jsem však musel přemýšlet, jestli se mi to jen zdá, nebo ten měsíc opravdu roste a zvětšuje se a kromě toho i jeho svit stále sílil. A spolu s tím sílil ten vítr. Vlny začaly narážet na břeh jezera. Držel jsem se pevně a bojoval proti bouřícím se živlům, ale síly mě po nějaké době začaly opouštět. Stromy se ohýbaly až k zemi a světlo z Měsíce se už svou jasností téměř nedalo vydržet. Automaticky jsem si zakryl oči. Vítr mnou házel ze strany na stranu. Chtěl jsem ostatní varovat, aby utíkali, ale ledová voda a ostrý vichr mě velmi brzo umlčel. Vzdoroval jsem, ale věděl jsem taky, že už příliš dlouho se neudržím. Prsty mi mrzly, ruce klouzaly z kamene. A najednou bylo ticho. Opatrně jsem otevřel abych, abych zjistil škody, k mému překvapený však všechno bylo jako dřív. Měsíc svítil normální silou, lístky se třepotaly ve slabém vánku, pára tvořila nad jezerem zajímavé obrazce. Sklonil jsem hlavu a pomyslel si, že už jsem se opravdu musel zbláznit. V tu chvíli však moje smysly postřehly jeden jediný rozdíl. Zaostřil jsem nad jezero, jestli se mi to jen nezdálo, ale bylo to skutečné.
Nad jezerem se vznášela lidská silueta…

Tak co, líbí? Taková jedna malá přepadovka... Doufám, že nelitujete času, který vás stála. ^^

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 13. března 2012 v 22:37 | Reagovat

tý jo...super :D fakt bomba :D teším sa na pokračko :D

2 Ufon Ufon | Web | 14. března 2012 v 14:13 | Reagovat

Bylo to úžasné... těším se na další :-)

3 Kata-chan Kata-chan | E-mail | Web | 16. března 2012 v 20:56 | Reagovat

No za depku se každopádně omlouvám :D Ale já nevím, chytla mě taková mánie, mám šest dílů dopředu n.n" Jako není to vyloženě o ´tom´ ale skládá se z toho asi polovina ;) n.n"

4 Tashine Tashine | Web | 18. března 2012 v 17:28 | Reagovat

Tak přečetla jsme to už předevčírem, ale protože jsme byla a na babičiném podělaném netu, tak jsem ti raději nepsala koment, aby se to nezmrazilo.
A jinak je to opravdu úžasné, dehberoucí, to jak jsi to napsala, ta forma toho psaní je boží! A jinými slovy to říct ani nejde :D

5 Tarei Tarei | Web | 19. března 2012 v 19:41 | Reagovat

K tomu "oky" může se to tak taky psát :D Jinak děkuju :-)

6 Tashine Tashine | Web | 23. března 2012 v 15:50 | Reagovat

holka přidávej :D

7 camelia camelia | Web | 23. března 2012 v 17:02 | Reagovat

[6]: Není co! (Zatím) Zkus psát 7 příběhů najednou, to se fakt nedá, zvlášť, když je do toho ještě školaa jsi strašně náladový tvor, který dokáže psát příběh, jen když na něj má náladu... :D

8 Simuš a Gabi Simuš a Gabi | Web | 27. března 2012 v 14:48 | Reagovat

Bože to je krása. Chudák Naruto je sám doufám ale že to napravíš XD Jinak moc se těším na další díl =)

9 Nami Otsuyu Nami Otsuyu | E-mail | 2. března 2013 v 20:06 | Reagovat

Nádhernééé!..Těším se na další:)!

10 Hinata Hinata | 27. září 2013 v 18:47 | Reagovat

Je to krásný :-) Prosím další :-D

11 Simča Simča | 20. února 2014 v 16:25 | Reagovat

Moc krásně píšeš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)