Sekretářka

14. února 2012 v 19:05 | camelia


Bylo ráno, venku svítilo slunce, zpívali ptáci a děti si hrály na hřišti. Všechno se zdálo skvělé, ba téměř idylické. Možná až moc. Seděl jsem ve svém pohodlném křesle. Všechno už jsem měl hotovo, a tak jsem se díval ven a užíval si krásný den. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla, dalo by se říci, že spíše vtrhla, jakási růžovlasá žena.
"Naruto… Proč si mi to neřekl?" spustila. Jako vždy na všechno reagovala až příliš prudce. V duchu jsem se pousmál. Jeden z důvodů, proč jsem si ji zamiloval.

"Ahoj Sakuro…" řekl jsem a vstal. Ona to však nebrala na vědomí.
"Nešlo by to třeba nějak obejít… Nebo nemohl by to místo zastávat třeba nějaký muž?"
Pohladil jsem jí po tváři a snažil se, aby nebylo vidět, že potlačuju smích. "Neznám jediného muže, který by mi chtěl dělat sekretářku."
Sakura tiše fňukla. "Ale proč zrovna ona? Nenašel by se někdo jiný?"
"Je jediná, která má dost času..."
"Neboj, je to jenom funkce. A pak budu mít i více času na nás dva," dodal jsem po chvilce, když jsem si všiml jejího zarmouceného výrazu. To ji snad alespoň trošku ukolíbalo, ale i tak jsem na ní viděl, že se jí to příliš nelíbí. Nikdy mi neřekla, proč jí tak nemusí. Že by žárlila? Ale kvůli čemu? To opravdu nemá logiku.
Sakura si jen povzdychla a otočila se k odchodu. "Snad máš pravdu…" Zaslechl jsem ještě, než mi úplně zmizela z dohledu.
Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv a já si byl téměř jist, že všechno dobře dopadne. Ale zapomněl jsem na jednu důležitou věc… Život je nepředvídatelný!

Následující ráno nastoupila nová sekretářka do služby.
"Hokage-sama?" ozvalo se ode dveří. Zvedl jsem hlavu a usmál se.
"Ahoj Hinato. Jsem rád, že si přišla, prosím, posaď se."
Chvíli bylo ticho.
"Takže, víš, co práce obnáší, viď?" Přikývla.
"Dobrá. Tady máš papíry a pusť se do toho. Támhle je tvůj stůl."
Hinata na mě vrhla jen jeden letmý pohled, vzala si papíry a přešla na druhou stranu pokoje.
Čas utíkal a my za těch několik hodin stihli tolik, co já sám za týden.
Pozoroval jsem ji při práci. Byla opravdu pilná, ale to nebylo to, kvůli čemu jsem ji sledoval. Byl nějak… jiná. Změnila se.
"Děje se něco?" zeptala se a podívala se mi do očí. Škubnul jsem sebou.
"Ne, nic."
Hinata se na mě podezíravě podívala, ale pak si dál hleděla svého, zatím co jsem se snažil nedat na sobě nic zdát.
"Hotovo!" řekla, přešla ke mně a práskla papíry na stůl. Venku odbily hodiny třetí.
"Pokud dovolíte, musím už jít… Neshledanou, Hokage-sama!" Otočila se a zmizela za dveřmi, dřív než jsem se s ní mohl rozloučit, nebo jí dát svolení.
Vybavila se mi ta mladá, usmívající a červenající se stydlivá Hinata, která všem vždy pomáhala. Nechápal jsem, co se to s ní stalo, a ucítil bodnutí stesku. Stesku po té Hinatě, kterou jsem kdysi znával… Ale proč se mi po ní vlastně stýská?
Zatřásl jsem hlavou, abych zahnal tyto myšlenky a vydal se domů, kde už na mě čekala moje Sakura.

"Jsem zpátky!" zakřičel jsem a ucítil vůni čerstvě uvařeného jídla. Sakuru jsem našel, jak jsem očekával, u plotny. Objal jsem ji zezadu, odhrnul její delší vlasy, které si kvůli mně nechala narůst, a lehce jí políbil na krk. Cítil jsem, jak sebou škubla, a musel jsem se pousmát. Sakura je totiž na krku strašně lechtivá.
"Ahoj, jak bylo v práci?" zeptala se, zatím co dál něco míchala v téměř novém hrnci.
"Ale jo, šlo to…"
"Jsi tu dneska nějak brzo…" začala.
"To víš, jak jsem slíbil, Hinata mi pomohla a tak jsem tu dřív." Ucítil jsem, jak sebou opět škubla.
"Co je?" položil jsem otázku, která mě trápila už několik dní. "Proč jí nemáš ráda? Co ti na ní vadí?"
"Nic." Řekla a přitom vylila vodu. Měl jsem tušení, že přede mnou něco skrývá, ale nechtěl jsem to z ní tahat, a tak jsem změnil téma.
"Co to bude?"
"Uvidíš…" řekla tajemně, a já skoro cítil, jak se jí ulevilo.
"Půjdeme jíst?" zeptala se po několika minutách. Zavrtěl jsem hlavou.
"Mám lepší nápad…" odpověděl jsem, nečekaně jí podtrhl nohy, takže jí unikl krátký výkřik a vzápětí jí chytil do náruče. Sakura se usmála a já jí úsměv opětoval, zatím co jsem vyšel schody a položil ji do postele.
"Takhle nám to vystydne…" řekla.
"Jídlo počká… Tohle je důležitější…" odporoval jsem. Usmála se a sedla si na mě obkročmo.
"Vybral sis to sám…" zašeptala varovně a vášnivě mě políbila.

Seděl jsem opět ve své kanceláři. Venku bylo stejně hezky, jako včera i předevčírem a já doufal, že tak pěkně bude ještě dlouho… Zároveň jsem však hlídal hodiny. Bylo přesně osm, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Hinata.
"Dobré ráno, Hokage-sama."
"Ahoj, Hinato…" řekl jsem a snažil se nedát na sobě znát, jak mě… bolelo… to chladné oslovení. Sice mi popřála pěkné ráno, ale znělo to spíš jako, kdyby mě chtěla podříznout nebo otrávit. Nechápal jsem to, ale neměl jsem čas to rozebírat.
Hinata přišla k mému stolu a zeptala se: "Co mám dneska dělat?"
Podal jsem jí nějaké papíry nebo něco takového a ona si sedla ke svému stolu a pracovala bez jediného slova, kromě těch nejdůležitějších až do konce směny. No, to byla naše konzervace za celý den.
Každé ráno Hinata chodila přesně na osmou a odcházela vždy přesně ve tři odpoledne. Když jsem se jí na něco zeptal, odpověděla jednoslovně a dál zůstávala zticha. Zdálo se mi, že jen pobyt v mé blízkosti je jí proti srsti.
Jedno ráno, když si Hinata opět přišla ke stolu pro práci, položil jsem papíry na stůl, zafoukal vítr a rozházel je po celém pokoji. Hinata je začala sbírat a já jí pomáhal. Zbyl nám poslední. Oba dva jsme se pro něj sehnuli a naše ruce se dotkly. Hinata zvedla hlavu. Díval jsem se do jejích bílých nevinných studánek a všiml si záblesku bolesti. Vzápětí se mi však vyškubla i s papírem a odkráčela na své místo.
Sedl jsem si a tiše ji pozoroval. Pár pramenů jejích tmavých vlasů se uvolnilo zpoza ucha a volně jí spadaly do obličeje. Její oči sledovaly řádky papírů a kmitaly se po nich rychlostí blesku. Občas se zamračila, když jí něco nechtělo vycházet, ale pak se zase uvolnila, když našla chybu. Nechápal jsem proč, ale bavilo mě jí pozorovat. Ovšem, dával jsem si velký pozor, aby mě neviděla.
Tak to šlo opět několik dnů a Hinata byla až podivně zticha. Rozhodl jsem se, že zjistím, co se to vlastně děje.
"Mám hotovo." Řekla Hinata jako každý den, když dokončila mnou zadanou práci a položila mi hotový štos papírů na stůl. Sotva však chtěla odejít a zmizet jako vždy, chytil jsem ji za ruku.
"Hinato… Co se děje?" zeptal jsem se. Mlčela. Skoro jako kdyby bojovala sama se sebou.
Díval jsem se na ni a snažil se z její tváře vyčíst alespoň něco málo z toho, co se jí míhá hlavou. Bezúspěšně. A proto, když se na mě podívala, byl jsem zvědavý, co mi řekne.
"Do toho ti nic není!" odtušila chladně a odsekávala každé slovo, jako kdyby se bála, abych ho náhodou nepřeslechl. Její tvrdý pohled plný zloby, bolesti a zrady se mi propaloval hluboko do srdce a způsoboval v něm nenapravitelné škody. Ještě chvilku mě pozorovala, a pak se vysmekla se a vyběhla ze schodů.
Překvapeně jsem tam stál a snažil se pochopit význam těch slov, ale na jednu stranu jsem taky nechtěl vědět, co ta slova vlastně znamenají. Celý zbytek dne jsem musel přemýšlet nad tím, co se to vlastně stalo, a uvědomoval jsem si, že mě to bolelo. Hodně bolelo. Když jsem přišel domů, Sakura si všimla mého pohledu, ale nevyptávala se.
Šel jsem brzy spát, abych zahnal tu bolest. Ona mě však neopouštěla ani v mých snech. S trhnutím jim se probudil z noční můry a v tu chvíli jsem se rozhodl, že zjistím důvod Hinatiných slov…

Bylo ráno, stejně hezky, jako posledních několik dnů, ale tentokrát jsem se z tohoto počasí neradoval, jen jsem napjatě očekával, až odbije osmá. Když se tak stalo, otevřely se dveře a dovnitř vešla Hinata. Jako vždy.
"Hokage-sama..." Řekla váhavě. Z jejího hlasu jsem poznal, že by se nejradši otočila a utekla pryč. Ovšem její závazky jí to nedovolovaly.
"Co mám udělat?" zeptala se. Nejdřív jsem mlčel, oči upnuté na jedno místo, ale pak jsem vstal a přešel k Hinatě.
Opírala se o stůl, nehty se zarývaly do desky. Stál jsem za ní a zeptal se: "Hinato… Co se děje."
Ona však místo odpovědi zhluboka dýchala.
"Hinato…"
"To bys měl ty sám vědět až moc dobře…!" vyprskla.
"Hinato! Nenuť mě, abych ti nařídil mi to říct!" řekl jsem a snažil se zůstat v klidu.
"Nebo co?! Popravíš mě? Zabiješ všechny, které mám ráda? Tak to si přišel pozdě, protože moje srdce je už zlomené. Všechno, na čem si záleželo, je pryč! A nikdo to nikdy nespraví… Baví tě to hodně, mi ničit život?"
Zmohl jsem se jen na její oslovení: "Hinato…"
"Nenávidím tě! Nezasloužíš si to, být Hokage." Její slova byla horší než tisíc čepelí zařezávajících se mě do srdce. Kromě bolesti mnou však projela i zlost.
"Kam se poděla ta hodná Hinata?!"
"A kam se poděl ten Naruto, který si zasloužil moje city?!" odpověděla mi otázkou.
"Hinato!" cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna vzteku.
"Jsi stejný jako Madara!" vykřikla. V tu chvíli jsem ji chytil za ruce a přirazil ji ke zdi. Musel jsem se hodně ovládat, abych jí neublížil. Naše obličeje byly od sebe sotva pět centimetrů. Dýchal jsem, jako kdybych běžel maraton.
"Hinato… Važ svá slova! Nezapomínej, s kým mluvíš!"
"Ty si nemůžeš říkat Hokage! Jsi jen… Nikdo, co se dostal do této funkce kvůli náhodě. Neji měl pravdu!"
"HINATO!"
"Co teď uděláš?! Zabiješ mě? Jen si posluž! Zřejmě tě baví si se mnou hrát!" křičela.
"Myslíš, že já to mám jednoduché?! Celý život musím bojovat proti sobě! Nikdo mi nikdy nevěřil a veškerou úctu jsem si musel tvrdě vydobýt! Nevíš, jak to bylo těžké!"
"Vím!" Odsekla.
"Jo? Tak proč mi tohle děláš?!"
Hinata se na mě podívala bolestivým pohledem. "A proč to děláš ty mě? Když víš, že tě miluju!"
Chtěl jsem, jí něco odpovědět, ale slova se mi zadrhla v krku. Ona mě… Miluje?!
Věnovala mi jeden jediný pohled a vyběhla z kanceláře, zatím co já jsem tam jen stál jak solný sloup. Nemohl jsem vědět, že na tváři se jí leskly slzy.
Když jsem přišel domů, Sakura radostně povyskočila. Po tom, co si však všimla mého výrazu, řekla jen: "Schovám ti nějaké jídlo na zítřek." Zmohl jsem se pouze na přikývnutí a šel si lehnout. Hinatina slova mi však nedávaly spát. Pořád jsem nad nimi musel přemýšlet. A když jsem potom konečně usnul, nenechaly mě být ani v mých snech.
Od té doby jsem se na Hinatu už nemohl dívat stejným pohledem jako dřív. Něco se změnilo.
Nejen v našem vztahu, ale i v tom, jakým způsobem jsem o ní začal přemýšlet. Už jsem ji nebral jako kamarádku, ale jako ženu. A když jsem se and tím tak zamyslel, Hinata nebyla ošklivá. Jen nenápadná. Její postava také nebyla k zahození. V některých ohledech na tom byla možná lépe, než polovina dívek z Konohy. Měla jemně řezané rysy. Hodně ženské a všechno na ní bylo tak akorát. Nebyla tlustá, ani hubená. Nebyla plochá, ale zase ani prsatá jako Tsunade. K Sakuře sice měla daleko, co se povahy týče, ale v něčem jí prostě překonávala. Nebyla agresivní, sexy a odvážná, ale svým vlastním způsobem byla stejně okouzlující a já si začal všímat každého jejího pohybu. Každý den jsem ji pozoroval, jak pracuje, ačkoliv jsem si dával velký pozor, aby mě nechytla a začal si všímat i takových detailů, jako že má nové náušnice. Nechápal jsem, co se to se mnou děje, ale jednou se stalo něco, co jsem opravdu nepředpokládal.
Bylo odpoledne, Hinatě končila směna. Jako obvykle přišla ke mně a položila mi hotovou práci na stůl. Už se otáčela k odchodu, když jsem na ni zavolal: "Hinato! Počkej!"
Trhla tedy sebou a zůstala stát, ale bylo na ní vidět, že se jí to příliš nelíbí.
Zvedl jsem se, obešel stůl a stoupl si jen kousek od ní. Všiml jsem si, že jí to vážně nebylo zrovna po chuti, ale co mohla dělat? Podívala se na mě tedy s otázkou jasně vepsanou v očích a já rozhodl její očekávání zkrátit. Zeptal jsem se tedy: "Hinato, položím ti jednu otázku a chci, abys na ni odpověděla upřímně… Miluješ mě ještě?"
A bylo ticho. Dlouho, nebo by to jako dlouho alespoň připadalo. Napnutě jsem čekal na její odpověď.
"Ano."
Tak prosté slovíčko. Jednoduché a přesto složité. Projelo mnou tolik pocitů najednou… Ale stejně nedokážu pochopit, proč jsem udělal, to co jsem potom udělal. Udělal jsem krok a stál jsem u ní tak blízko, že se naše obličeje skoro dotýkaly. Díval jsem se do jejích očí, kde se zračilo překvapení, napětí, bolest, očekávání a...Touha? Její rty mě strašně přitahovaly. Chtěl jsem je ochutnat… Pomalu jsem se k ní sklonil a přitiskl se na ně. A pak znovu. Nevím proč, ale nedokázal jsem přestat. Bylo to jako kdybych propadl do snu a nemohl (nebo nechtěl?) se probudit. Chutnala jako skořice a parné léto. Najednou jsem pocítil zvláštní pocit, ale bylo až příliš pozdě, když jsem si uvědomil, co to vlastně bylo… Já jsem chtěl víc. Mnohem víc. Ovšem, jak jsem řekl, když jsem si to uvědomil, už jsem nemohl přestat. Chytil jsem jí okolo pasu a cítil jsem, jak její ruce zajely do mých vlasu. Začala se zapojovat. Posadil jsem jí na stůl a uvědomil si, že mi rozepíná mikinu. Zajel jsem rukou pod její tričko. Měla tak hebkou pokožku… A najednou mi došlo, že to nemůžu…
Proboha! Za týden se budu ženit a teď tohle! Odtrhl jsem se od té božské vůně a snažil se ignorovat svoje smysly, které skoro až ohlušující hlasitostí křičely na protest.
Přitiskl jsem čelo na její a zavřel oči. Musel jsem se ovládnout. Zklidnit svůj dech i tep a hlavně ten zakázaný chtíč. Udělal jsem váhavý krok vedle a opřel se o desku stolu asi půl metru od ní. Strašně se mi motala hlava. Ještě stále jsem cítil její rty… Třásl jsem se, jako kdyby mi byla zima, ve skutečnosti jsem si však připadal, jako kdyby mě hodily do žhavé výhně.
"Promiň, ale…" Konečně jsem otevřel oči. Hinata však uhnula pohledem, oblékla si svoje tričko i mikinu. Musel jsem uhnout pohledem, když se oblékala. Ta mikina zakrývala mnohem víc, než by se člověku kdy mohlo zdát. Kousl jsem se do rtu a ucítil chuť krve, ale nesměl jsem po ní znovu… vyjet.
Hinata se oblékla a otočila se ke dveřím. Ještě než mi však zmizela z dohledu, uslyšel jsem: "Sakura ti to měla říct…"

Práskl jsem dveřmi. Moje snoubenka okamžitě vystartovala zpoza rohu se šťastným výrazem, který se však proměnil ve znepokojený.
"Stalo se něco?" zeptala se. Nejspíš něco vyčetla z mého výrazu, ale měla důvod, proč se obávat.
"Ne, "odpověděl jsem, ale musel jsem jí dát šanci. Proto jsem vzápětí dodal: "Ale ty máš týden na to, aby si mi řekla všechno, co bych měl vědět." Koutkem oka jsem ještě zahlédl Sakuřin pobledlý výraz plný nervozity a pak jsem za sebou zavřel dveře. Konečně chvíle klidu... Složil jsem pár pečetí a přemístil se na jedno místo. Potřeboval jsem být chvíli sám.

Dny plynuly a týden se pomalu blížil ke konci. Hinata a já jsme na tom byli ještě hůř než kdy dřív, ale poslední den Sakuřiny lhůty jsem se rozhodl, že to změním. Nepočítal jsem s tím, že by ještě mohla přijít. Její vina… a proto, když ke mně Hinata opět přišla, objal jsem ji kolem pasu a políbil na krk. Ucítil jsem, jak se zachvěla a potěšilo mě to. Dnes jsem se rozhodl pokračovat a rozhodně jsem se neměl v plánu zastavit. Nejdřív protestovala, ale její chabé pokusy snad ani nemohla myslet vážně! A navíc, za chvilku stejně zmizely jako pára nad hrncem.
Položil jsem jí na stůl a zamířil polibky ještě níž. Vzdychla. Neslyšeli jsme klepání, ani kroky. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla… Sakura.
Přestal jsem Hinatu líbat a podíval se na ni. V jejím pohledu se mísil vztek s překvapením a možná trošku i radostí. Než jsem však stačil cokoli říct, práskla dveřmi a utekla. Věděl jsem, že bych za ní měl běžet, ale něco jsem slíbil… Že to dotáhnu do konce. Navíc, stejně se mi ani nechtělo. Na druhou stranu jsem taky nemohl riskovat, že mě někdo znovu přistihne. Přemístil jsem nás tedy do mého starého bytu, kam jsem chodil, pokaždé když jsem potřeboval být chvíli sám, což bylo poslední dobou často, takže tu bylo docela i uklizeno, položil Hinatu na postel a zeptal se: "Kdeže jsme to přestali?"

No a jak to dopadlo? Svatba byla nakonec zrušena. Tedy, moje a Sakuřina svatba byla zrušena. Místo toho se konala rovnou dvojitá. Ukázalo se totiž, že Sakura mě taky podváděla… A hádejte s kým? Se Sasukem! Což byl nejspíš jeden z důvodů, proč si neměla na co stěžovat… Já jsem naopak zjistil, že Hinata je opravdu dobrá manželka a i skvělá matka. Zrovna dneska by se mi mělo narodit už čtvrté dítě… Nejspíš to bude holka. No, já bych radši dalšího kluka, ale když to Hinata říká, tak to nejspíš bude skutečně pravda. To mi připomíná, že bych už měl jít, abych to nezmeškal, jinak mě Hinata zabije.
A co byste si z mého příběhu měli nakonec odnést? Když tedy nepočítáme ty zvrhlosti… No, určitě ne to, že je správné své snoubenky podvádět! Já jsem měl mimořádné štěstí a navíc, já nikdy nebyl na dodržování pravidel, ale pokud nejste já (což si myslím, že nejste) tak to radši opravdu nezkoušejte, nebo by se mohlo stát, že vás vaše nastávající přetáhne pánvičkou nebo válečkem či něčím úplně jiným, co bude zrovna po ruce: D
No, chtěl jsem tím říct, abyste si zapamatovali, že-
"NARUTO! KDE SAKRA VĚZÍŠ?! Měl by sis se mnou chvíli vyměnit místo… Vono by tě přešlo to- Kur** to bolí! Sakra Naruto! Už s tebou NIKDY nespím!"
"Ano Hinato… Už běžím…"
No, mějte se pěkně a nezapomeňte… Život je prostě nepředvídatelný!
PS: Ty vlasy si nakonec Sakura nechala narůst kvůli Sasukemu, ne mně!... :D

AND THIS IS END!

Tak jo, je tu Valentýnský speciál na ... jak jinak...NaruHina. Co si o tom myslíte? A mám to dát na konohu, nebo ne... Pište komentáře a když tak i něco, oc bych mohla lépe napsat apod. Bye...
And HAPPY VALENTINE'S DAY! :D
Obrázek odsud.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Daisy Daisy | 15. února 2012 v 16:06 | Reagovat

Je to naozaj veľmi milé :D Páči sa mi to, je to také... iné.
Len niečo mi tam nesedelo - predsa okey, Sakura ho podvádzala, je fajn že to skončilo tak že si nemali nič vyčítať ale... dvojitá svadba? No ja neviem, nie je to trochu moc? No, to bol iba môj názor a nemusíš ma brať vážne. :)

Jo a ešte - ked ich premiestnil po tom čo ich Sakura nachytala, mohla si spomenúť aj nejaké hinatine slová či bude Sakura v poriadku... hej ja viem že Hin o tom celom vedela ale je predsa nejaký charakter (myslím že ej to tak elpšie hoci Sakuru fakt neznášam ;)

2 camelia camelia | Web | 15. února 2012 v 16:44 | Reagovat

No, tvé otázky jsou trefné.... Ještě se nad tím zamyslím... Díky :)
Teď k svatbě: Byla jsem líná to rozepisovat, takže prostě byla dvojitá XD
A k tomu druhému, možná, že to skutečně řekla. Já to prostě "usekla" :D

3 magika magika | 15. února 2012 v 19:29 | Reagovat

krasný příběh o nevěře,ale ta poslední věta od Hinaty ta byla úžasná.Moc krásně píšeš

4 Tashine Tashine | Web | 19. února 2012 v 11:38 | Reagovat

to bylo skvělé, doslova jsem hltala každou větu a když jsme se blížila ke konci, začala jsem to číst znova, abych to dočetla co nejpozději =)

5 Tashine Tashine | Web | 19. února 2012 v 11:45 | Reagovat

Ahoj, chtěla jsme se ještě zeptát jistli nespřátelíš?Protože umíš skvěle psát a hlavně mě tvůj blog zaujal a hlavně tu máš Naruhina :D

6 Tashine Tashine | Web | 22. února 2012 v 16:11 | Reagovat

Juj, přidej nějakou novou povídku :D (né, že bych tě chtěla honit) Ale tvoje povídky se mi čtou sami (Naruhina zvlášť)máš takový originální styl a přitom opravud skvělý a a.. :D

7 Tashine Tashine | Web | 22. února 2012 v 16:23 | Reagovat

Ahojky, jo a tady je ten diplomek:
http://nd05.jxs.cz/257/184/4c9153ae33_83663685_o2.jpg

:D

8 Tashine Tashine | Web | 23. února 2012 v 13:51 | Reagovat

Ahoj, no, víš já děsně ráda čtu, čtu povídky s happy-endem, ale nerada je píšu :D Teda až na vyjímky, kdy mě napadne něco opravdu pohádkového :D

P.S. To je mi líto, že ti nejde otevřít, v dalším článku ti dám už odkaz, ju :D

9 camelia camelia | Web | 23. února 2012 v 18:19 | Reagovat

Ne, už to jde... Díky :D (A prmiň za problémy)

10 orezko orezko | 29. března 2012 v 23:51 | Reagovat

Moc hezký!!!! Ze začátku jsem se málem pozvracela, když byl s tou Sakurou doma. Bleeee!

11 adads adads | 13. června 2012 v 14:27 | Reagovat

Super povídka :P

12 camelia camelia | Web | 13. června 2012 v 16:04 | Reagovat

[11]: Nebudu to psát je každýmu. Děkuju a snad se zas brzy potkáme :) Vždycky potěší nový komentář ;)

13 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 9. srpna 2013 v 10:45 | Reagovat

Opravdu perfektní povídka, sice si myslím, že dvojitá svatba by byl dvojitý skandál XD, ale na druhou stranu dvojitá nevěra před svatbou...no :D.
Zprvu jsem se bála, že Hinata spáchá nějakou sebevraždu, či co. Naštěstí to dopadlo dobře.
Ten Hinatin proslov při porodu, no škoda, že jsem tam nebyla hehe :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)