Revenge of Uchihas 3/3

5. ledna 2012 v 17:02 | camelia


Tak, tady je závěr... Nemyslím si, že se mi příliš povedl, ale hodnocení nechám na vás :D


Jedna postava zmizela v lese, zatím co druhá se sesunula k zemi. Zaostřila jsem byakugan a …
"Naruto!" vykřikla jsem. Pohltil mě strach. Rozběhla jsem se tak rychle, že normálně bych na sebe byla pyšná, protože takovou rychlost jsem jen tak nedokázala vyvinout, ale teď…
Klekla jsem si k němu, ke svojí lásce a nedokázala jsem zadržet slzy. Volně kapaly na jeho obličej a mísili se s potem, špínou a krví. Pohladila jsem ho po chladnoucí tváři a utřela mu pramínek krve tekoucí z koutku jeho rtů. Rtů, kterých jsem se nikdy nedotkla a asi už nikdy nedotknu. Zaplavil mě smutek a do očí se mi vehnaly další slzy.
"H-Hinato?" zašeptal náhle. Překvapeně jsem vzhlédla. Díval se na mě těma svýma nádhernýma očima, očima, ve kterých jsem se už dávno ztratila…
"N-Naruto-kun?!" zeptala jsem se pro jistotu, protože jsem měla podezření, že mám halucinace.
"Jsi to ty?"zašeptal namáhavě. Začala jsem ho léčit.
"Nech toho, nemá to cenu. Víš to stejně dobře jako já."
"Ale Kyuubi…"
"Umírá spolu se mnou."
Věděla jsem to, ale nechtěla jsme tomu věřit… Ne, on nemůže odejít… Nemůže!
"Hinato?" řekl tiše.
"A-Ano?"
"Dohlédni prosím na vesnici a Konohamarovi bandu. Budou mi chybět. Všichni."
"Ale Naruto, ty neumřeš! Nesmíš!"
"Ale můžu. Splnil se mi můj sen."
Usmál se, něžně, smutně a … naposled.
"Ale co tvý přátelé. Co koloběh nenávisti, tvoji senseiové a… a… a co já?" dodala jsem tiše.
"Je mi to líto Hin, ale tady končím."
"Ne, odmítám tě ztratit! Ještě jsem ti neřekla, co k tobě cítím a… Ty nesmíš umřít, rozumíš?! Já, Já ti to zakazuji!" řekla jsem odvážně, i když před závoj slz jsem stěží viděla.
"Vím… vím… vím o tom, jak s tebou kdysi zacházeli a… ty jsi silnější, než si myslíš. Dohlédni na ně, prosím!"
"Ne, ty nesmíš umřít! Já tě nenechám!"
Usmál se.
"Jsi roztomilá, když se zlobíš. Škoda, že jsem si tvojí krásu uvědomil až tak pozdě… a teď mi něco slib. Nikdy se mě nepokusíš dobrovolně následovat, staneš se silnou, tak, aby si dokázala ochránit ty, které já jsem nezvládl. Budeš šťastná a založíš si rodinu s někým, koho miluješ. Slibuješ?"
"Ach,… slibuju." Řekla jsem, alev tu chvíli, kdy slova splynula z mých rtů, jsem si uvědomila, že toho budu litovat.
"To jsem rád. Teď už můžu klidně odejít na druhý břeh, ale ještě před tím, mám tu jednu, ne vlastně víc proseb…"
"Ano? Pro tebe cokoliv."
"Odnes mé tělo do Konohy, zastávej se slabších, uč sál lidi, to co já a… Následuj mou cestu ninji."
"Dobrá," zašeptala jsem. Vykašlal krev.
"A Naruto-kun?"
"Hm," řekl z posledních sil. Chvíli bylo ticho.
"Miluju tě."
Šeptla jsem, avšak věděla, že už mi neodpoví. Jeho tělo zchladlo, i přes to, že krev, ve které jsem seděla, byla ještě teplá. Přejela jsem prstem jeho tvář. Najednou, jako by mi konečně došel význam toho, co se stalo. Přála jsem si, aby to byla jen noční můra, avšak věděla jsem, že tohle je krutá realita.
Pláč se dral z mého hradal. Neměla jsem sílu ho zastavit...
"Nééééé!"

Zvedla jsem se ze země a všimla si Hinaty jak klečí u mého týmového kolegy a pomyslela jsem si, že bych tam asi měla sedět s ní, ale moje srdce mě táhlo jinam.
"Promiňte mi to. Všichni."
Řekla jsem tiše, spíše sama pro sebe a vstoupila jsem do lesa, kde zmizel i ON!
Sasuke-kun…

Seděla jsem tam a plakala s hlavou zabořenou do jeho hrudi. Nedokázala jsem nic udělat… nic…
"Hinato… nech toho, tvůj pláč nic nenapraví." Řekl někdo za mnou a položil mi ruku na rameno. Otočila jsem se.
"Gaaro?"
Lehce mě od Naruta odstrčil.
"Nesmíš jen plakat, život jde dál. Taky nezapomeň, co si mu slíbila. Musíš být silná a teď vstaň. Jdeme do Konohy." utřela jsem si slzy a naposledy jsem ho lehce políbila a pohladila ho po jeho tváři a pak po jeho pečeti.
"Kyuubi, vedl sis dobře, bohužel to nestačilo k tomu,aby mi přežil. Mrzí mě tvá smrt. Tvá i jeho, ale neboj se, budete mít pohřeb jaký si Hokage, Jinchuuriki a démon vaše formátu zaslouží." Pošeptala jsem mua zvedla jsem se. Hned na to jeho tělo nadzdvihl Gaara pískem a vydali jsme se v tichosti do Konohy.
Šla jsem po cestě do Konohy a představila jsem si, co všechno by mohlo být jinak, kdyby…
Přerušil mě až Gaara.
"Jsme tady."
Vzhlédla jsem. Viděla jsem spoustu lidí čekajících na návrat svého Hokageho. Nechtěla jsem jim smazat ten úsměv z tváří, ale musela jsem.
"Uzumaki Naruto… zemřel," slyšela jsem, jak říkám, ale můj hlas mi byl cizí. Uvnitř mě se všechno bortilo. Od základů. Celý můj život ztratil smysl… Byla jsem jako mrtvá…
Každý člověk na to reagoval jinak. Někdo se zatvářil nevěřícně, jiný smutně, další brečeli a některým se ve tváři zračil šok. První se vzpamatovala Tsunade-sensei a pronesla roztřeseným hlasem něco jako ve smyslu, že pohřeb bude hned zítra a kamsi zmizela. Věděla jsem, že nechtěla, aby Konoha viděla její slzy a já jí naprosto chápala. Šla jsem po prázdné vzkvétající Vesnici skryté v listí a zastavovala jsem se všude možně… Každé místo mi ho připomnělo.
Akademie… tady jsem ho poprvé oficiálně potkala …
Tady u toho stromu vždycky smutně seděl… sám…
Tady trénoval a já ho vždycky pozorovala… jen tiše, aby mě neviděl…škoda. Možná, že kdyby mě viděl, mohlo být všechno jinak…
Tady běžel na závěrečné souboje v Chuuninské zkoušce…
A tak jsem pokračovala, až jsem došla ke skále hokagů. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala jeho tvář… i jako kamenná byla… úžasná.
Opět jsem se rozbrečela, ale tentokrát jsem nechala slzy téct volně… nesnažila jsem se je zadržet. Smáčely mi tvář a dopadaly do prachu ulice daleko pode mnou. Vzhlédla jsem k obloze a ze rtů se mi vydralo jen jediné slovo.
"Proč?" Ale nikdo mi neodpověděl.
"Sakra PROČ?!" Vykřikla jsem na celou Konohu, ale bylo mi jedno, jestli sena mě někdo pohoršeně podívá… všechno mi bylo jedno. Můj život ztratil smysl, protože mu chybí jeho důvod proč žít… moje hvězda si byl ty! Tak proč?!
Kap…kap…kap…
Měla jsem chuť se trochu víc nahnout přes zábradlí a bylo by to, ale… já jsem nemohla. On mi to zakázal…
"Proč?"
Ptala jsem se šeptem a skousla si ret, aby zabránila dalšímu bolestnému výkřiku, který se mi užuž dral z hrdla. Slzy mě ale neposlouchaly. Zadívala jsem se na jeho podobiznu a přejela si prstem po rtech.
"Proč?"
Tak jednoduchá otázka a tak složitá odpověď? Do očí se mi nahrnuly další slzy. Zvedl se vítr. Připomněl mi ho. Když vám někdo umře, i ty nejhlouběji schované vzpomínky vyplují na povrch. Přesně to se dělo v mém případě a tak jsem se rozhodla, že zmizím na své oblíbené místo, kde mě nikdo nenajde a…budu snít. Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála…
Naruto-kun…
Ráno byl pohřeb. Vstala jsem brzy, abych se připravila. Přišlo tam spoustu lidí.
Snad celý ninja svět… měli řeč. Nejdřív Tsunade, pak Gaara, Kakashi a nakonec…Gaara mě chytil za ruku a dostrkal na pódium. Normálně bych omdlela, ale teď…
"Uzumaki Naruto… tohle jméno nesl muž, kterého spoustu lidí znalo z dětství jako trdlo se sklony pro nezodpovědné chování, ale jak jsme časem zjistili, pod povrchem se skrývalo dobré srdce, skvělý ninja, touha nevzdat se a ochránit své přátele i za cenu svého vlastního života. Ano, to byl důvod, proč si získal důvěru spousty lidí, proč si získal přátele, proč si získal spoustu srdcí … Byl to muž, který dělal čest svému jménu a pro mnoho z nás byl k nezaplacení…
Tohle jméno… navždy ho budeme pamatovat, jako jméno toho, kdo se nebál zemřít pro to, v co věřil… budeme si ho pamatovat jako toho, kdo se měl stát Hokagem… jméno Uzumaki Naruto.
Jediný syn Čtvrtého, kterému se přihodilo spoustu zlého, ale on i přesto zůstával věrný své rodné vesnici, šířil dobro a mír a bojoval za nás, za svou cestu ninji.
Za cestu, kterou bychom se měli všichni ubírat… Za cestu věřte v sebe, ale věřte i v ostatní, protože jenom tak najdeme skutečný mír… myslím, že měl pravdu… Co myslíte vy? Loučíme se s ním jako hrdinou, který by si nezasloužil zemřít, ale věř, že ne tebe nikdy nezapomeneme."
Skončila jsem řeč a sestoupla z pódia.
Spoustu Narutovo dobrých přátel plakalo, ale Sakura nikde nebyla…
Tak vidíš, koho si miloval… pomyslela jsem si, zatím co se začaly dávat květiny na jeho hrob. Všichni z Konohy dávali bílé růže… ale jeho přátelé, kteří ho znali nejvíc, pokládali na jeho hrob i jiné květiny.
Někdo dal slunečnici, jiný zase tulipán a já dala růži. Rudou růži…
Z nebe se spustil déšť. I obloha plakala nad jeho ztrátou.
Tento pohřeb však nebyl jako všechny ostatní. Jeho tělo ještě nebylo pohřbeno a jeho rakev byl otevřená, aby se s ním mohli všichni rozloučit. Já byla poslední. Po mě navždy zmizí v hlubinách země… Po tváři mi stékala slza. Pohladila jsem ho po tváři a zajela mu prsty do vlasů… Hlavou mi projely vzpomínky.
Pátrala jsem v jeho obličeji po jakékoli známce života, avšak marně. Jeho oči byly zavřené, pleť bledá a studená. Rty jako z kamene… Ach ano. Ty rty…
Stiskla jsem rudou růži tak pevně, až jsem se píchla o trn, ale nevadilo mi to. Pro něj bych klidně vykrvácela, jen kdyby mohl žít…
Všichni se smutně začínali trousit do svých domovů.
Déšť začal zesilovat, ale já a okruh jeho nejbližších a lidí, kteří ho osobně znali, zůstali a truchlily nad ztrátou hrdiny, bratra, syna a vzoru… a mé jediné lásky, lásky pro kterou bych položila život. Bohužel on mě předběhl.
A obětoval svůj život za ty naše i ten můj…
Naklonila jsem se k němu. Jeho vůně tam stále byla jako připomínka toho, že ještě před chvílí žil, že jeho srdce tlouklo a hrudník se zvedal. Dívala jsem se zblízka do jeho zavřených očí. Nadechla jsem se a se zavřenýma očima ho políbila. Naposled. Najednou jako by jeho kamenné studené rty povolily. Jako by zase žil. Cítila jsem, jak se snaží jazykem proniknout do mých úst. Povolila jsem. Líbal mě. Krásně a… Počkat? On mě LÍBAL?! Odtrhla jsme se od něj a moje oči se dívaly do modrých oceánů zachycených na tak malém kousku existence. Najednou jsem si uvědomila, že déšť ustal.
Zvedl se a s úsměvem vystoupil ze své rakve. Plačící lidé oněměli, ať už to bylo hrůzou, nebo úžasem. Uzumaki Naruto zase žil…?
"Ahoj Hinato…" řekl a jeho slova se na mých rtech rozplynuly v polibek. Ačkoliv jsem nechápala o moc víc než ostatní, bylo mi to úplně jedno. Protože mojí duši zaplavila vlna štěstí, lásky, vášně a radosti.
Objal mě. "Tohle už mi nikdy nedělej…!"
Škádlivě se usmál… "Jistě miláčku."
Praštila jsem ho do hrudi a naoko hrála rozzlobenou.
Přitáhl si mě ke mně a opět mě chtěl políbit, když u náhle se ozval hlas.
"Nikde nikdo. Madara ani Sasukeho tělo se nenašlo a… Naruto! Ty žiješ?!" zeptala se Sakura. Namísto odpovědi se Naruto podíval kamsi na hradby. Zapadalo slunce a obloha se zbarvovala do oranžova, skoro až ruda.
"Tělo se nenašlo. Všude jen spousta krve… To je asi konec."
Na tyto slova lidé vypukli v jásot. Já však nejásala, jen jsem stále sledovala Narutův pohled. Pousmál se a přikývl, jakoby na opověď. Přivřela jsem oči a najednou jsem v záři slunce rozpoznala postavu. Mužskou postavu s černými vlasy, rudýma očima a téměř neznatelným, avšak upřímným úsměvem.
"Ještě zdaleka není konec…" pošeptal a podíval se mi do očí. Rozuměli jsme si i beze slov. Ta postava byl Uchiha Sasuke…

Tak co?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 elwenkaa elwenkaa | E-mail | Web | 6. ledna 2012 v 15:33 | Reagovat

Ach můj Jashine! To už mi prosímtě niikdy, ale vážně nikdy nedělej... víš jak jsem se skoro rozbulila?! :-D
PS: Byla to nádherná povídka/delší jednorázovka :D Moc se mi líbilo i jak jsi to psala a že si zaujala :-)

2 camelia camelia | Web | 6. ledna 2012 v 17:15 | Reagovat

Ths :)

3 Aiko-chan Aiko-chan | Web | 7. ledna 2012 v 19:43 | Reagovat

Nádherná, úžasná, skvělá povídka. :D Nemám prostě slov. Normálně jsem se skoro rozbrečela. Tak dobře si to všechno popisovala, že jsem ten děj viděla před sebou. :D Nádhera.

4 Linda Linda | 23. února 2012 v 21:00 | Reagovat

Panebože bulela jsem jako malý mimino ... Už jsem se skoro bála, že fakt umřel!! Prostě nemám slov.. úžasné, skvělé, neuvěřitelné, miluju !!!!!!!!

5 Liea Liea | 31. srpna 2012 v 22:19 | Reagovat

Tak .. tak úžasný ! :')
Když jsem tu povídku četla, měla jsem v sobě plno pocitů jako bych to sama prožívala. Všechen děj se mi odehrával v hlavě a já nevnímala tuhle krutou realitu ;')
Jsem ráda, že Naruto nezemřel, ten konec s Hin si možná vzala trošku hopem ale to mi nijak zvlášť nevadí ;)
Tvoje povídky naprosto zbožňuju protože je umíš psát tak nádherně :)
Jsi hrozně dobrá :')

6 Omnira-Zdeněk Omnira-Zdeněk | 13. července 2014 v 22:51 | Reagovat

Uf ještě, že přežil už jsem se bál, že bys ho Hinatě fakt zabila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)