Nespavost

10. ledna 2018 v 2:07 | Camelia
Jsou dvě hodiny ráno a já se už od 11 převaluju v posteli. Like... what the fuck is wrong with me? Chápu, že jsem nervózní, když mám před sebou písemku, ale že jsem nervózní po písemce z toho, co dostanu tak, ze nemůžu spát, to je novinka. Navíc to jejich "opravíme to do dopoledne" je tak zatraceně kurevsky (pardon za slovník) stresující, ze prostě z toho kvetu. A ta hlava mě bolí jak střep a pořád ne a ne usnout. Už se mi z toho chce brečet. Nevím, jak tohle budu zvládat každé zkouškové. Zatraceně. Jsem naštvaná, vztekla a zatraceně unavená. Proč prostě dělají takový kraviny, jakože "opravíme to do dopoledne". Jak má pak člověk usnout, Kdyz potřebuje ten termín, a nemůže si ho "zajistit" dokud to oni neopraví.
Nesnáším to. A chci už spát. (Začínám být agresivní)
Doufám, že nespavosti netrpíte, je to pěkně na nic.
 

Jak se žije v Praze 1. - život na koleji

22. prosince 2017 v 13:50 | Camelia
Ahojte, už je to dlouho, co jsem o sobě nedala vědět. Nevím, jestli jsem ještě někdo chodí, ale to už píšu v každém článku, takže bych to asi už mohla začít vynechávat, že?
Dobrá, tak tedy... Jistě už víte, že studuju biologii v Praze na Karlově universitě. Domů mi to trvá asi tři hodiny vlakem, když není žádné spoždění a všechno jezdí tak, jak má, ale o dopravě zas někdy příště.
O čem jsem to vlastně chtěla psát?
Jo, už si vzpomínám.

Rudá jako krev 10

22. listopadu 2017 v 12:02 | Camelia



"To mě mrzí," řekl po chvíli ticha. Přikývla jsem. "Co se stalo?"
Zasmála jsem se. Nebyl to veselý smích. "Já… vlastně nevím. Jednoho dne jsem zkrátka zjistila, že jsem jejich největší zklamání."
Sevřel moje ruce na své hrudi a společně jsme je pomalu spouštěli. Pak mi do nich začal kreslit palci malé rozptylující kroužky.
"Sasuke a já… jsme se kdysi nesnášeli," odmlčel se. "Vyrůstal jsem v jeho stínu. Byl dokonalý. Ve všem perfektní. Já byl… problémový." Uchechtnul se. V očích měl mlhu nostalgie. Pomalu jsem mu vrátila nejistý úsměv a doufala, že ho tím povzbudím k dalšímu vyprávění.
 


Rudá jako krev 09

11. listopadu 2017 v 13:40 | Camelia

Zastavili jsme už asi po třech hodinách cesty na jednom malém odpočívadle. Kolem nás to vypadalo jako na typickém zapadákově - jen pár baráku, ošuntělé ulice plné žvýkaček a kolem do kola pole. S Narutem jsem už nemluvila. Nevěděla jsem, co bych mu řekla, kromě toho, co už jsem prohlásila. Navíc jsem nebyla tak blbá, abych v něm vzbuzovala podezření přílišnými otázkami. Teď byl příliš ostražitý. Další část z něj musím vytáhnout, až trochu poleví na opatrnosti a až mi bude více věřit.

Jak jsem se rozhodovala, co chci vlastně dělat...

4. listopadu 2017 v 20:06 | Camelia |  TTKM
Páni, to je zase doba, kdy jsem naposledy něco vydala! Stydím se stydím, velice. Doufám jen, že vám to až tak nevadí (uklidňuju se tím, že už jsem stejně skoro nikdo nechodí). Nicméně k věci. Pro zábavu jsem se dnes rozhodla sepsat trochu jiný článek, a to článek o mých postřezích za tu krátkou dobu, co jsem v Praze. Článek o celém procesu, jak jsem si vybírala VŠ, jak jsem se rozhodovala, a proč jsem nakonec skončila tam, kde jsem skončila.

Doufám, že vás to trochu pobaví/insipruje/varuje/připraví na to, co vás čeká, a každopádně přeju hodně zábavy! :)

Rudá jako krev 08

4. srpna 2017 v 8:20 | Camelia

Cesta plynula v klidu a tichosti. Zařadil a jeho ruka se otřela o mé stehno. Ucukla jsem, ale v duchu jsem se stejně vrátila k té temné uličce. Ke všemu, co mi řekl. Nevyznala jsem se v něm, což bylo dost silné prohlášení, vzhledem k tomu, že čtení v lidech byla nedílná součást mojí práce. Zdálo se mi, jakoby měl dvě stránky - jednu, surovou a krutou, a pak tu, která se mě něžně dotýkala, která se mnou prováděla nekalé věci na předním sedadle, která mě zachránila.

Lay č.25 - Dream BIG

3. srpna 2017 v 15:04 | Camelia |  Laye blogu
Spolu se změnou mé nálady jsem si řekla, že je na čase změnit taky trochu layout. I když WATERCOLOURS tu vydržely snad nejdéle (odhadem bych řekla asi rok až rok a půl), mám pocit, že teď už mě úplně nevystlihují. Takže vám tu představuju nový vzhled: Dream big!


Kterak je mi smutno

1. srpna 2017 v 22:33 | Camelia |  TTKM
Ano, vidíte dobře, opět další okecávající článek. Ano, slibovala jsem, že už další nebude. Ano, měla jsem se dokopat k nečemu mnohem dřív, ale... Upřímně, tentokrát nemám vlastně ani žádnou výmluvu. Prostě se mi nechtělo. Svět blogu mě přestává lákat tak, jak mě lákal kdysi, a touha psát příběhy mě už pomalu opouští. Zkrátka, nemám na ni takový talent, abych si mohla dovolit trávit tuny volného času sesmolováním slov do vět a odstavců. Nejspíš mám větší talent na malování, což jsem měla asi vždykcy, a nechápu, proč jsem se někdy snažila dokázat si, že psaní zvládnu. Nejspíš z hecu. Nebo možná jako útěk z reálného života.

Tak zase jednou slavíme...

14. dubna 2017 v 10:48 | Camelia |  TTKM
Zdravím, zdravím, vážení!

Taky vás tak hrozně rozčilují spameři? Od té doby, co jsem přestala vydávat, mi sem lezou samí anglický nabídky na sex, porno a viagru a já si říkám, jestli působím, jako že to potřebuju, nebo kam jsem se to sakra zase omylem zaregistrovala. Je to fakt otravný. Mám pocit, že už jsem zablokovala tak 35 IP adres...

Sloh z češtiny už mám za sebou, ale mé pocity z toho nejsou nijak valné. Tak budeme doufat. Někdo další, kdo to psal?

Můj život se proměnil v koloběh učení a kamarádů a rodiny, takže blog poněkud flákám. Vím to a omlouvám se za to. Ale nebojte, nezapomněla jsem :)

A když už sem tedy něco píšu, tak bych tomu tedy měla dát nějakou myšlenku, takže:

KRÁSNÉ VELIKONOCE VÁM VŠEM
(a těm, co maturují, hodně zdaru!)

Kontrola

16. února 2017 v 16:03 | Camelia |  TTKM
Ahojte,

dnes to zase nebude žádný dlouhý srdceryvný článek ani povídka, jen vás kotroluuju, jestli sem ještě vůbc chodíte :D I když ne, že bych vám měla za zlé, že jste přestali, s tím, jak to tu umírá. Ale to už je zase omílání starého článku, kterému se chci vyhnout :) Takže co nového?


Uzávěrka

22. ledna 2017 v 12:46 | Camelia |  TTKM
Když jsem s blogem začínala, a že už to pár let bude, vždycky mě hrozně rozčilovali autoři, kteří prostě přestali vydávat. Mám teď z toho trochu černé svědomí, protože sama teď tím autorem jsem, ale byť se mi to zrovna moc nelíbí, musím uznat, že už naprosto rozumím právě těm, kteří s blogem "skončili".

http://media.gettyimages.com/videos/the-end-video-id156031796?s=640x640https://wheelchairjunkie.files.wordpress.com/2014/03/busy.jpg

Kterak mi nejdou posílat komentáře....

16. prosince 2016 v 21:19 | Camelia
Ahojte, dnes se na vás obracím s prosbou o pomoc.

Už je to pár dní, možná týdnů, co mi mozilla robí neplechu, tak říkajíc. Články se načtou, v pohodě, sice stránka se načítá dýl, ale načte se (nakonec), ale pak, když chci napsat komentář, tak to nejde. Nedjřív to hlásilo chybu,teď už to prostě jen dělá jakože jsem nic neudělala, nic nepošle a komentář tam není.

Někdo nějaké nápady, čím to je? Máte s tím někdo zkušenosti?

Cookies fungují, reinstal jsem provedla a furt nic.

Děkuji za každou radu :)

Smrt je nelítostná...

7. prosince 2016 v 13:01 | Camelia |  TTKM
Dívám se na prázdnou stránku a nenacházím slov. Tentokrát ne proto, že bych neměla inspiraci, čas nebo snad dostatek emocí, ale spíš proto, že není moc věcí, co se dají říct, a jen málo z nich nejsou jen prázdná slova. A ty jedinečné výstižné věty nějak nemůžu najít.

Včera mi umřel spolužák. Zní to tak neuvěřitelně, jako by se to odehrávalo v životě někoho jiného. Ten kluk ještě před 24 hodinami seděl ve škole v lavici, smál se, povídal… A teď najednou není.
Co k tomu lze říct? Upřímnou soustrast? Nechtějte mě rozesmát. To není k ničemu. Lítost není k ničemu. A přesto mi slzy tečou po tvářích jako velké hrachy a vpíjejí se do peřin.

Doufám, že nikdy nebudete v 18 letech zváni a pohřeb. Doufám, že nikdy nepřijdete domů, a nevyskočí na vás fotka vraku, které bývalo autem. Doufám, že nikdy nebudete číst dohady jestli to je nebo není on, jestli jste mohli nebo nemohli něco udělat.

Snad nikdy tuhle situaci nezažijete.

Nejdřív jsem nechtěla nic psát, nechtěla jsem zneuctít jeho památku a rozmazávat tu tragédii, která už tak drtí spoustu srdcí - umřel kamarád, spolužák, něčí syn, bratr... Nechtěla jsem sypat sul do rány, ale musela jsem to napsat, potřebovala jsem se vypsat, potřebovala jsem, jak upustit ty slzy, jak si uvědomit, že on už opravdu nepřijde. Je to asi sobecké, ale snad mi to prominete. Pro jednou...

Špatný syn

27. listopadu 2016 v 12:32 | Camelia

Byl jsem na svém vlastním pohřbu, pomyslel si. Ta vůně domova se mu vryla do každé buňky v těle, naplňovala ho do posledního kousíčku, rvala mu srdce z těla. Vzpomínal si na každý svůj pohyb, na každý řez. Pamatoval si každý okamžik toho krve prolití. Jejich pohledy překvapení i odsouzení. Ten moment, kdy konečně prozřeli. Bylo však už pozdě. Nestačili zastavit to, co přišel udělat. Jejich schopnosti se s těmi jeho nemohli rovnat. Byl až moc rychlý, až moc dobrý. Oni z něj udělali až moc dobrého.
Tu noc zemřel. I když jsem to nebyl on, kdo vykrvácel na podlaze sídla nejmocnějšího rodu té doby v Konoze. Je to všechno jenom slovíčkaření. Zemřel.
Hlas promluvil najednou a nečekaně. "Pche, podívej se na sebe!"
Ani nepohnul. Dokonce se místo odpovědi jen pousmál a vyfouknul cigaretový kouř. "Dneska máš zpoždění."
"To kouření tě jednou zabije."
"Každý musí na něco zemřít," odpověděl klidně, jakoby tuhle diskuzi už někdy vedli. A kdyby jen jednou. Každý rok, v tuhle hodinu. Už osm dlouhých let.

Konečně jednou nevstávám!

16. listopadu 2016 v 18:31 | Camelia |  TTKM
Byť je to asi ode mě nepříliš hezké, jsem ráda, že studenti museli pořádně povstat a že se to neobešlo bez krve, protože bych dala všechno za to volno, co náš čeká.
To, že to žádné volno není, protože máte asi tak 20000 úkolů, co musíte splnit je věc jiná :D
Nicméně jsem si řekla, že už jsem to tady zase dlouho flákala, a tak jsem se rozhodla sepsat alespoň těchla pár nepříliš hodnotných článků, než se pokusím všechny své úkoly stihnout, přičemž nakonec stejně skončím vydeptaná u televize/seriálů/knihy...

Přesto přeji všem hodně zdaru a pro zájemce jsem zveřejnila první povídku na misi na konoze. Kdyby někomu chyběly mé výplody ;)

Užijte si zítřejší státní svátek a držte se!
Cam

Další články

DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)