Lay č. 27 - Tulips

7. dubna 2018 v 18:01 | Camelia |  Laye blogu
Ahojte,
nechtělo se mi psát, tak jsem si řekla, že svou inspiraci utopím jinde. A musím říct, že jsem s výsledkem docela spokojená :) Je to docela brutální změna oproti minulému, ale jak se říká, změna je život!

Jak se vám líbí už 27 layout? Dejte mi vědět v komentářích!

 

#Olicity and Arrow

17. března 2018 v 15:24 | Camelia |  Filmy & seriály
Já vím, já vím, mám asi tisíc věcí, které bych mohla, ne-li přímo měla dělat, kromě psaní tohoto článku, ale znáte mě. Jsem trochu paličatá a tak nakonec stejně píšu tyhle řádky místo toho, abych se učila nebo dělala něco pro mou budoucnost smysluplnějšího. Takže proč si to alespoň neužít, což? :D

Dnešní název článku asi mluví za vše, ale pro ty z vás, co neví, tak Olicity je zkratka používáná pro pár Felicity Smoak a Oliver Queen ze seriálu Arrow.


Layout č. 26 - Dárek od NANA-CHAN :3

3. března 2018 v 13:39 | Camelia |  Laye blogu
Ahojte, před už docela dávnou dobou jsem doslala od Nany (mé nejmilejší Nany) dárek v podobě tohoto layoutu, a i když už nejsem úplně tak NaruHina blog (poslední povídky byla bůhví kdy a moc se za to stydím), to gesto mě zahřálo u srdce, takže jí ještě jednou chci moc poděkovat za její podporu, a určitě zkoukněte její blog a povídky. Stojí za to :)

 


Sem vložte nadpis

28. února 2018 v 21:19 | Camelia
Neměla jsem upřímně tušení, jak tenhle článek nadepsat :D Začal mi další semestr, pořád jsem vystreslá z písemek a občas nemůžu spát, ale už se to lepší. Nic nestíhám a... asi by mě to mělo trápit víc, ale spíš mě to podvědomě dost štve, takže to tak nějak blokuju. Zítra bude náročnej den, tak se jdu vyspat. Jen jsem vám chtěla popřát dobrou noc, aby se zas neřeklo, že na to tady úplně peču (což všichni víme, že je pravda :D)
Taky je vám tak SETRSAKRAMENSKÁ ZIMA? Vážně. Necítím prsty :D

Nespavost

10. ledna 2018 v 2:07 | Camelia
Jsou dvě hodiny ráno a já se už od 11 převaluju v posteli. Like... what the fuck is wrong with me? Chápu, že jsem nervózní, když mám před sebou písemku, ale že jsem nervózní po písemce z toho, co dostanu tak, ze nemůžu spát, to je novinka. Navíc to jejich "opravíme to do dopoledne" je tak zatraceně kurevsky (pardon za slovník) stresující, ze prostě z toho kvetu. A ta hlava mě bolí jak střep a pořád ne a ne usnout. Už se mi z toho chce brečet. Nevím, jak tohle budu zvládat každé zkouškové. Zatraceně. Jsem naštvaná, vztekla a zatraceně unavená. Proč prostě dělají takový kraviny, jakože "opravíme to do dopoledne". Jak má pak člověk usnout, Kdyz potřebuje ten termín, a nemůže si ho "zajistit" dokud to oni neopraví.
Nesnáším to. A chci už spát. (Začínám být agresivní)
Doufám, že nespavosti netrpíte, je to pěkně na nic.

Jak se žije v Praze 1. - život na koleji

22. prosince 2017 v 13:50 | Camelia
Ahojte, už je to dlouho, co jsem o sobě nedala vědět. Nevím, jestli jsem ještě někdo chodí, ale to už píšu v každém článku, takže bych to asi už mohla začít vynechávat, že?
Dobrá, tak tedy... Jistě už víte, že studuju biologii v Praze na Karlově universitě. Domů mi to trvá asi tři hodiny vlakem, když není žádné spoždění a všechno jezdí tak, jak má, ale o dopravě zas někdy příště.
O čem jsem to vlastně chtěla psát?
Jo, už si vzpomínám.

Rudá jako krev 10

22. listopadu 2017 v 12:02 | Camelia



"To mě mrzí," řekl po chvíli ticha. Přikývla jsem. "Co se stalo?"
Zasmála jsem se. Nebyl to veselý smích. "Já… vlastně nevím. Jednoho dne jsem zkrátka zjistila, že jsem jejich největší zklamání."
Sevřel moje ruce na své hrudi a společně jsme je pomalu spouštěli. Pak mi do nich začal kreslit palci malé rozptylující kroužky.
"Sasuke a já… jsme se kdysi nesnášeli," odmlčel se. "Vyrůstal jsem v jeho stínu. Byl dokonalý. Ve všem perfektní. Já byl… problémový." Uchechtnul se. V očích měl mlhu nostalgie. Pomalu jsem mu vrátila nejistý úsměv a doufala, že ho tím povzbudím k dalšímu vyprávění.

Rudá jako krev 09

11. listopadu 2017 v 13:40 | Camelia

Zastavili jsme už asi po třech hodinách cesty na jednom malém odpočívadle. Kolem nás to vypadalo jako na typickém zapadákově - jen pár baráku, ošuntělé ulice plné žvýkaček a kolem do kola pole. S Narutem jsem už nemluvila. Nevěděla jsem, co bych mu řekla, kromě toho, co už jsem prohlásila. Navíc jsem nebyla tak blbá, abych v něm vzbuzovala podezření přílišnými otázkami. Teď byl příliš ostražitý. Další část z něj musím vytáhnout, až trochu poleví na opatrnosti a až mi bude více věřit.

Jak jsem se rozhodovala, co chci vlastně dělat...

4. listopadu 2017 v 20:06 | Camelia |  TTKM
Páni, to je zase doba, kdy jsem naposledy něco vydala! Stydím se stydím, velice. Doufám jen, že vám to až tak nevadí (uklidňuju se tím, že už jsem stejně skoro nikdo nechodí). Nicméně k věci. Pro zábavu jsem se dnes rozhodla sepsat trochu jiný článek, a to článek o mých postřezích za tu krátkou dobu, co jsem v Praze. Článek o celém procesu, jak jsem si vybírala VŠ, jak jsem se rozhodovala, a proč jsem nakonec skončila tam, kde jsem skončila.

Doufám, že vás to trochu pobaví/insipruje/varuje/připraví na to, co vás čeká, a každopádně přeju hodně zábavy! :)

Rudá jako krev 08

4. srpna 2017 v 8:20 | Camelia

Cesta plynula v klidu a tichosti. Zařadil a jeho ruka se otřela o mé stehno. Ucukla jsem, ale v duchu jsem se stejně vrátila k té temné uličce. Ke všemu, co mi řekl. Nevyznala jsem se v něm, což bylo dost silné prohlášení, vzhledem k tomu, že čtení v lidech byla nedílná součást mojí práce. Zdálo se mi, jakoby měl dvě stránky - jednu, surovou a krutou, a pak tu, která se mě něžně dotýkala, která se mnou prováděla nekalé věci na předním sedadle, která mě zachránila.

Další články

DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)