Tak zase jednou slavíme...

14. dubna 2017 v 10:48 | Camelia |  TTKM
Zdravím, zdravím, vážení!

Taky vás tak hrozně rozčilují spameři? Od té doby, co jsem přestala vydávat, mi sem lezou samí anglický nabídky na sex, porno a viagru a já si říkám, jestli působím, jako že to potřebuju, nebo kam jsem se to sakra zase omylem zaregistrovala. Je to fakt otravný. Mám pocit, že už jsem zablokovala tak 35 IP adres...

Sloh z češtiny už mám za sebou, ale mé pocity z toho nejsou nijak valné. Tak budeme doufat. Někdo další, kdo to psal?

Můj život se proměnil v koloběh učení a kamarádů a rodiny, takže blog poněkud flákám. Vím to a omlouvám se za to. Ale nebojte, nezapomněla jsem :)

A když už sem tedy něco píšu, tak bych tomu tedy měla dát nějakou myšlenku, takže:

KRÁSNÉ VELIKONOCE VÁM VŠEM
(a těm, co maturují, hodně zdaru!)
 

Kontrola

16. února 2017 v 16:03 | Camelia |  TTKM
Ahojte,

dnes to zase nebude žádný dlouhý srdceryvný článek ani povídka, jen vás kotroluuju, jestli sem ještě vůbc chodíte :D I když ne, že bych vám měla za zlé, že jste přestali, s tím, jak to tu umírá. Ale to už je zase omílání starého článku, kterému se chci vyhnout :) Takže co nového?


Uzávěrka

22. ledna 2017 v 12:46 | Camelia |  TTKM
Když jsem s blogem začínala, a že už to pár let bude, vždycky mě hrozně rozčilovali autoři, kteří prostě přestali vydávat. Mám teď z toho trochu černé svědomí, protože sama teď tím autorem jsem, ale byť se mi to zrovna moc nelíbí, musím uznat, že už naprosto rozumím právě těm, kteří s blogem "skončili".

http://media.gettyimages.com/videos/the-end-video-id156031796?s=640x640https://wheelchairjunkie.files.wordpress.com/2014/03/busy.jpg

 


Kterak mi nejdou posílat komentáře....

16. prosince 2016 v 21:19 | Camelia
Ahojte, dnes se na vás obracím s prosbou o pomoc.

Už je to pár dní, možná týdnů, co mi mozilla robí neplechu, tak říkajíc. Články se načtou, v pohodě, sice stránka se načítá dýl, ale načte se (nakonec), ale pak, když chci napsat komentář, tak to nejde. Nedjřív to hlásilo chybu,teď už to prostě jen dělá jakože jsem nic neudělala, nic nepošle a komentář tam není.

Někdo nějaké nápady, čím to je? Máte s tím někdo zkušenosti?

Cookies fungují, reinstal jsem provedla a furt nic.

Děkuji za každou radu :)

Smrt je nelítostná...

7. prosince 2016 v 13:01 | Camelia |  TTKM
Dívám se na prázdnou stránku a nenacházím slov. Tentokrát ne proto, že bych neměla inspiraci, čas nebo snad dostatek emocí, ale spíš proto, že není moc věcí, co se dají říct, a jen málo z nich nejsou jen prázdná slova. A ty jedinečné výstižné věty nějak nemůžu najít.

Včera mi umřel spolužák. Zní to tak neuvěřitelně, jako by se to odehrávalo v životě někoho jiného. Ten kluk ještě před 24 hodinami seděl ve škole v lavici, smál se, povídal… A teď najednou není.
Co k tomu lze říct? Upřímnou soustrast? Nechtějte mě rozesmát. To není k ničemu. Lítost není k ničemu. A přesto mi slzy tečou po tvářích jako velké hrachy a vpíjejí se do peřin.

Doufám, že nikdy nebudete v 18 letech zváni a pohřeb. Doufám, že nikdy nepřijdete domů, a nevyskočí na vás fotka vraku, které bývalo autem. Doufám, že nikdy nebudete číst dohady jestli to je nebo není on, jestli jste mohli nebo nemohli něco udělat.

Snad nikdy tuhle situaci nezažijete.

Nejdřív jsem nechtěla nic psát, nechtěla jsem zneuctít jeho památku a rozmazávat tu tragédii, která už tak drtí spoustu srdcí - umřel kamarád, spolužák, něčí syn, bratr... Nechtěla jsem sypat sul do rány, ale musela jsem to napsat, potřebovala jsem se vypsat, potřebovala jsem, jak upustit ty slzy, jak si uvědomit, že on už opravdu nepřijde. Je to asi sobecké, ale snad mi to prominete. Pro jednou...

Špatný syn

27. listopadu 2016 v 12:32 | Camelia

Byl jsem na svém vlastním pohřbu, pomyslel si. Ta vůně domova se mu vryla do každé buňky v těle, naplňovala ho do posledního kousíčku, rvala mu srdce z těla. Vzpomínal si na každý svůj pohyb, na každý řez. Pamatoval si každý okamžik toho krve prolití. Jejich pohledy překvapení i odsouzení. Ten moment, kdy konečně prozřeli. Bylo však už pozdě. Nestačili zastavit to, co přišel udělat. Jejich schopnosti se s těmi jeho nemohli rovnat. Byl až moc rychlý, až moc dobrý. Oni z něj udělali až moc dobrého.
Tu noc zemřel. I když jsem to nebyl on, kdo vykrvácel na podlaze sídla nejmocnějšího rodu té doby v Konoze. Je to všechno jenom slovíčkaření. Zemřel.
Hlas promluvil najednou a nečekaně. "Pche, podívej se na sebe!"
Ani nepohnul. Dokonce se místo odpovědi jen pousmál a vyfouknul cigaretový kouř. "Dneska máš zpoždění."
"To kouření tě jednou zabije."
"Každý musí na něco zemřít," odpověděl klidně, jakoby tuhle diskuzi už někdy vedli. A kdyby jen jednou. Každý rok, v tuhle hodinu. Už osm dlouhých let.

Konečně jednou nevstávám!

16. listopadu 2016 v 18:31 | Camelia |  TTKM
Byť je to asi ode mě nepříliš hezké, jsem ráda, že studenti museli pořádně povstat a že se to neobešlo bez krve, protože bych dala všechno za to volno, co náš čeká.
To, že to žádné volno není, protože máte asi tak 20000 úkolů, co musíte splnit je věc jiná :D
Nicméně jsem si řekla, že už jsem to tady zase dlouho flákala, a tak jsem se rozhodla sepsat alespoň těchla pár nepříliš hodnotných článků, než se pokusím všechny své úkoly stihnout, přičemž nakonec stejně skončím vydeptaná u televize/seriálů/knihy...

Přesto přeji všem hodně zdaru a pro zájemce jsem zveřejnila první povídku na misi na konoze. Kdyby někomu chyběly mé výplody ;)

Užijte si zítřejší státní svátek a držte se!
Cam

Z deníčku maturanta

2. listopadu 2016 v 18:28 | Camelia
Ach, když mi jeden starší kamarád před dvěma lety říkal, ať si nestěžuju, že to bude jenom hořší, a že čtvrťák je v podtsatě jen o tom, na co se nechceš vykašlat, nevěřila jsem mu.

Měl pravdu.

Poslední dobou toho mám tolik, že jen čekám, kdy se psychicky zhroutím a skončím u seriálů :D Takže se omlouvám, že na pokračování Rudá jako krev (baví vás to vůbec?) nemám příliš času. Na druhou stranu mě to, že přijdu ze školy domů skoro po dvanácti hodinách a zase se učím, docela baví. Připadám si... já nevím. Asi jakože mám smysl života? Což je docela smutné, když se to tak vezme. Ale co už. Asi mám masochistické sklony :D

To je ode mě a dnešního ne tak obvyklého "deníkčového" zápisu vše.
Držím pěsti ;)

Rudá jako krev - 07

22. října 2016 v 1:35 | Camelia

Potřásla jsem hlavou, abych zahnala slzy. Nejsem o nic lepší, než Modroočko, kterého jsem chtěla udat. Jsem naopak ještě horší - já si hraju na někoho, kdo lidem pomáhá. Jsem takový pokrytec!
Vzlykla jsem, ale brzy se ovládla. Jestli si něčeho všiml, nedal to najevo. To, že nejsem sama - a jeho ruka na mých bedrech, mi připomněla, že potřebuji být silná. A já budu silná! Musím…

Rudá jako krev - 06

16. října 2016 v 6:05 | Camelia

Ulice byla kolem osmé hodiny ranní prázdná. Většina lidí už byla v práci nebo se pohybovala po jiných trasách. Neotáčela jsem se. Pevná ruka mě neustále popostrkávala kupředu. Věděla jsem ale, že nemůže chodit po městě v masce, aby nebyl příliš nápadný, a tak když jsem ucítila šustot látky za svými zády, věděla jsem přesně, co se děje.

Rudá jako krev - 05

9. října 2016 v 15:41 | Camelia



Cvaknutí zámku se v nastávajícím tichu zdálo jako rána s děla. Nadskočila jsem. Bylo s podivem, že jsem zase usnula. Po tom, co se včera stalo. Zdá se, že jeho dobrotivost není nevyčerpatelná a stále měl v ruce zbraň a taky byl mnohem silnější, než já. Kdyby po mě něco chtěl, mohl si o to kdykoliv říct. Nemohla bych mu odmlouvat. Budu muset být mnohem opatrnější.

Výtah

2. října 2016 v 15:03 | Camelia

Výtahy - ty plechové skříňky visící jen na několika ocelových lanech, ve mně nikdy nevzbuzovaly přílišnou důvěřivost. Spíš naopak. Schody se mi vždycky zdály bezpečnější, a navíc také pomáhaly spalovat nějaké ty kalorie, které jsem, buďme upřímní, spálit potřebovala.
"Kolik je to už minut?" zeptala jsem se.

Rudá jako krev - 04

27. září 2016 v 19:43 | Camelia

"Hej!" uslyšela jsem a cukla sebou. Chvíli na mě doléhalo zmatení, ale pak, když mi všechno dopnulo, říkala jsem si, jestli by nebylo lepší předstírat amnézii. Venku ještě byla tma a moje tělo proti jakémukoliv pohybu dost silně protestovalo. Odhadem bylo kolem tří dvou hodin ráno, což vždy špatný čas pro probuzení. Ze zkušeností mě nejspíš do tří hodin začne bolet hlava, budu ospalá, na smrt unavená a protivná. Jenže on se netvářil, že by měl v plánu ustoupit. S vypětím všech sil jsem se posadila. Ramena jsem už skoro necítila a zdálo se, že on si toho byl vědom. Nejspíš mě ale chtěl potrestat za můj pokus o útěk, protože to nijak nezměnil.

Rudá jako krev - 03

17. září 2016 v 7:05 | Camelia


Stanuli jsme na kraji budovy. Nikdy jsem netušila, jak může být pět pater vysokých. Žena tam na nás již čekala a dosti netrpělivě poklepávala nohou. Zřejmě si vyčítala, že mě nezastřelila, když k tomu měla příležitost.
"Jestli nás budete zdržovat, necháme vás tu. Oba."

Rudá jako krev - 02

10. září 2016 v 7:00 | Camelia


Polilo mě horko a děs. Popaměti jsem se pokoušela neslyšně se schovat za skříň a k mé úlevě se mi to podařilo akorát včas, než se dveře otevřely.
Ztuhla jsem.
"Tak dělejte!" sykl jeden, načež jsem uslyšela ještě dvojici rychlých kroků. Jedny podstatně lehčí. To ukazovalo na dvě osoby. Když k tomu přičtu použité množné číslo, máme tři.

Další články

DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)